Zasloužilý umělec, básník Karel Sýs: Zjistil jsem, že v roce 1989 nás vykšeftovali jako v Mnichově. Dřív někdo ukradl pytel cementu, ale dneska vezme celou cementárnu

Jelikož se v posledních týdnech – v souvislosti s 25. výročím od sametové revoluce – stále častěji objevují různé, do nedávna nepřijatelné názory na dobu, která událostem předcházela i která je poté následovala, zajímavým kamenem mozaiky vzpomínek a názorů pamětníků je i básník Karel Sýs.

Jelikož nejde o rozhovor vedený ParlamentnímiListy.cz, ale o záznam jeho vystoupení na diskuzním panelu k 17. listopadu 1989, řada otázek, které by následovaly po jeho výrocích, zůstává nezodpovězena do doby, než bude možné na ně hledat přímé odpovědi. Přesto minimálně za zamyšlení stojí.

Ano, byl to převrat, ale hlavně ekonomický a geopolitický

„Víte, on převrat nebyl kvůli tomu, abychom si mohli promítnout film Ucho. V tom roce 1989 to byl majetkový převrat a geopolitický převrat. Zvláštní ale je, že sotva se vynoří teorie, která vysvětluje mnohé, ale nevyhovuje úředním vykladačům dějin, tak je vzápětí zneuctěna nálepkou ‚konspirační‘,“ předeslal Karel Sýs.

A jak doplnil, k převratu či sametové revoluci došlo podle něj působením hlubinných ekonomických geopolitických pochodů. „Byl to kšeft, jako v Mnichově. Velmoci tenkrát i dnes odložily vlastní krizi. Tedy - Sovětský svaz a Východ obecně krizi důvěry vlastního obyvatelstva a Západ zase neprodejné zboží. Ale jak říkám, jen tím tu krizi odložily. Když Michail Gorbačov Československu daroval, nebo přesněji řečeno spíš vnutil, notorického humanitárního bombardéra, nesmazatelně se zapsal do českých dějin. Ostatně kdybychom se cukali, přišli by dědové Mrázové tenkrát nikoli z Kremlu, ale z Milovic. Přenechám ale filozofům, politologům a ekonomům popis a výklad převracení zemských desek a pokusím se aspoň trochu pojednat a vysvětlit mechanismus toho celého listopadového převzetí moci před 25 lety. Opravdu ležela na chodníku? Nebo byla předložena na stříbrné míse?“ naznačil Sýs. Reagoval tím na vystoupení jiného řečníka, který poukázal na to, že moc v určitých dnech v Československu opravdu ležela na chodníku a záleželo jen na tom, kdo ji nejrychleji zvedne a uchopí.

Od určitých pozic šlo prý o plnění rozkazů. I když někdy velmi bolestných. Byly připraveny však už odměny

„Sametová revoluce byla pečlivě připravena, budoucí nové kádry vycvičeny. Zahradní slavnost tak mohla začít. Do určité výše či šarže příslušné orgány, což je v tomto případě velmi výstižné slovo, snad mohly věřit, že pracují k pouhé výměně neschopné věrchušky za novější a schopnější. Prostě za nová košťata. Ale lidé sedící od jisté výše, i když pouze spekuluju, jednali velice pravděpodobně v rámci plnění rozkazů. Byť i pro ně krajně bolestných. Ale ta budoucí bolest byla pak zmírněna nejrůznějšími odměnami, beztrestností, podílem na moci a hlavně výhodným místem při krájení koláče, který se pekl,“ popsal Sýs dále svůj pohled na události před čtvrtstoletím, jejíchž výročí se minulý týden slavilo.

A připomněl, že provedení (jak on zdůraznil, onoho převratu) pak přitom bylo geniálně jednoduché. „Zatímco v opeře na plné koule zpíval Šeljapin a v krčmách se bujaře chlastalo, ulice vedla prozatímní vládu za katr. Dobře, takto to nebylo, ale přece jen to známky dramatu nese. V Praze jen pár kroků od Zlaté kapličky tehdy proběhlo jako po másle následující – v obsazení: Zifčák, Uhl, generál G.P. Teslenko… Prostě Národ sobě… Historie se přece totiž ráda opakuje. A pokaždé je to tragédie, zároveň trochu i fraška,“ konstatoval Karel Sýs, který se po roce 1989 začal více než básním věnovat historii.

Historie si umí zahrávat - třeba jen shodou jmen

„Jak že se to odehrálo v listopadu 1939 na pohřbu Jana Opletala? Mohu připomenout. Když smuteční průvod došel na křižovatce Na Slupi, vyřítilo se proti němu policejní auto. Šlo o provokaci zinscenovanou policií. Ta způsobila, že se studenti nerozešli, jak bylo plánováno, ale pokračovali do centra. Na rohu Národní a Spálené čekal až později nám důvěrně známý K. H. Frank. Jeho šofér, Frankem důrazně povzbuzován, provokoval studenty natolik drze, až ho jeden z nich vzal po hlavě. Druhý den Frank vzal milovaného šoféra i s rozbitými hodinkami v onom incidentu a předvedl ho Adolfu Hitlerovi jako důkaz české zpupnosti. A jak se šofér jmenoval? Historie si opravdu umí hrát. Zvláštní shoda okolností ukazuje, že jeho příjmení bylo Uhl,“ propojil své vyprávění, názory i poznatky z historie Sýs.

A jak dodal, i v listopadu 1989 si genius loci onoho místa (roh Spálené a Národní) opět prý máknul. „Roh stejných ulic pohlídal jeden ze sovětských, nebo vlastně již postsovětských generálů. A studenti jako obvykle účinkovali v komparzu. Bylo to narafičeno mazaně. Záhadou snad zůstává jedině to, že Ludvík Zifčák nakonec přežil. Loutkovodiči se svým ansáblem si byli zřejmě zcela jisti. Mlžilo se přitom jako když tiskne. Když jsem dělal rozhovor s Janem Fojtíkem pro jednu svou knihu, tvrdil mi, že nic dopředu nevěděl, že netušil a byl překvapený, jaký to vše vzalo konec,“ popsal ve svém vystoupení ve veřejné diskuzi Sýs.

Na podporu svých slov pak citoval člověka, kterého na jeho přání musel nechat v anonymitě. Dosud totiž nebyl zbaven mlčenlivosti. Slova, která však údajně měl Sýsovi prozradit, jsou poměrně výmluvná. Minimálně mohou naznačovat, že Sýsovi Fojtík tehdy neříkal pravdu.

Tajemný muž, který není zbaven mlčenlivosti, promluvil prý jen v ústraní

Onen tajemný muž byl prý na sklonku roku 1988 určen jako kádrová rezerva na jistou významnou budoucí funkci. „Podle sdělení nadřízených složek jsem se jako schopný manažer a komunista s netajenými sympatiemi k reformám a osobními přátelskými kontakty v umělecké sféře, zvláště v té tzv. ‚neformální‘ jevil prý jako nejvhodnější postava pro očekávání budoucích politických změn. Jak mi doslova řekl Jan Fojtík – mým hlavním úkolem mělo být zabránit krveprolití. Proto mě povolali na počátku roku 1989 na stáž na ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany Československa). Formálně jsem sice byl veden na odboru masově sdělovacích prostředků, ale fakticky si mě vzal k sobě Rudolf Hegenbart, abych mu hlídal média. Mým úkolem tedy bylo, abych ze svodek Státní bezpečnosti a zastupitelských úřadů filtroval informace pro předsednictvo tak, aby i o těch nejdůležitějších událostech blížích se změn nebylo informováno. Měl jsem ale koordinovat postupné uvolňování informací tohoto charakteru pro naše média a řídit celou mediální strategii směřující k převratu. Byl jsem také autorem takzvaných oficiálních sdělení předsednictva ÚV KSČ, předsednictva federální vlády a kanceláře prezidenta. Zúčastňoval jsem se utajených schůzek Hegenbarta s nejvyššími funkcionáři StB, kteří koordinovali akce směřující k politickému převratu. Prožil jsem tam tedy i 17. listopad i okamžiky, kdy se to vše zvrátilo jiným směrem,“ svěřil se prý s příslibem anonymity Sýsovi muž, který zřejmě ví mnohé.

„Mám z té doby mnoho zajímavých informací, ovšem problém je v tom, že mě nikdo dosud nezbavil mlčenlivosti. Jsou prostě věci v základech státu, o kterých se musí mlčet navždy. Bez ohledu na to, jak se střídají režimy. V tom je ta potíž,“ uzavřel tajemný muž.

Karel Sýs se pak v duchu svého povolání básníka rozhodl zhodnotit i to, co datum 17. listopadu 1989 lidem v Českolovensku, potažmo nyní již jen v Česku, přineslo.

Když český lid kosu zahodil na smetiště dějin a kladivo prodal za volňásky do pípšou...

„Lid kosu zahodil na smetiště dějin a kladivo prodal za volňásky do pípšou. Protože tam mu do té doby bolševik zakazoval přístup. Úrodu za něj sklidili jiní z jiných impérií a chrámy restituovali bratranci řádu německých rytířů. Asi je třeba připomenout i to, že ‚čékáďáci‘ určitě nebyli děti, nýbrž dětinové. Stále ale visí nad vším otázka, zda byla československá ekonomika natolik vratká, že se zhroutila jako domeček z karet pouhým vytažením jedné žaludské sedmy. Za socialismu platívalo, že kdo nekrade, okrádá svoji rodinu. To je pravda a mnozí se tím řídili. Ano, kradlo se, někdo ukradl klidně i pytel cementu, ale nikoli celou cementárnu. Je přesto s podivem, že i po 25 letech je zde stále ještě co rozkrádat. Stále je kam sáhnout, co zprivatizovat, zašmelit na Západ, ale i na Východ, dokonce i na jih od Šumavy,“ povzdechl si Karel Sýs.

A uzavřel s tím, že pokud převrat v tehdejším Československu provedl jeden, možná značně červotočivý pahýl moci, s naplánovaným ústupem do předem připravených pozic, vynořuje se otázka, proč ani tyto nouzové pozice nebyly nakonec vedeny. „Časy se sice mění, ale lid zůstává,“ zakončil své vystoupení se svým pohledem na události 17. listopadu 1989 básník.

Kdo je Karel Sýs?

Od roku 1974 byl redaktorem týdeníku Tvorba, od roku 1976 vedl kulturní rubriku. Po roce 1980 začal externě spolupracovat s několika nakladatelstvími, ve kterých působil jako lektor poezie. Roku 1988 se stal zástupcem šéfredaktora literárního časopisu Kmen. Roku 1989 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec.

Po revoluci v letech 1990-1992 redigoval erotický časopis Sextant. V roce 1993 byl redaktorem časopisu Domácí lékař. V 90. letech tvořil pak již především satirickou prózu, kritizující tehdejší poměry v politice a společnosti (Bordel v Čechách atp.) Otevřeně se hlásí ke KSČM, v roce 1996 za ni neúspěšně kandidoval do Senátu v Uherském Hradišti.

Do dubna 2014 byl vedoucím (spolu)redaktorem literární přílohy Haló novin Obrys-Kmen, než došlo k jejímu ukončení Danielem Strožem. Od května 2014 je vedoucím redaktorem nástupnického týdeníku Literatura-Umění-Kultura. Jak již bylo uvedeno výše, v posledních letech se věnuje tvorbě historických knih, které mapují neotřelou formou některé kapitoly české historie ve 20. století (př. Protektorát ve fotografii, Akce Heydrich, Praha před 100 lety).