Podle autorů je za vlastní válkou nízký rating Putina, který oslaboval v roce 2011 a v létě roku 2013 dosahoval jen 40 až 45 % podpory. Tradiční technologie, které prezidentovu podporu zvedaly, přestaly fungovat.
„Podle všeho se Kreml opravdu obával negativní tendence a začal práci nad novými způsoby, jak posílit volební pozice Putina. Scénář ‚navrácení Krymu do soustavy Ruska‘ byl bezpochyby plánován a zorganizován úřady Ruské federace už dříve. Rozsah této přípravy je dnes očividný. Ještě před vtržením ruských speciálních služeb na Krym byli zverbováni generálové a důstojníci ukrajinské armády, velitelé a zaměstnanci bezpečnostních úřadů, kteří v klíčový moment porušili přísahu a přešli na stranu RF. Kroky Ruska financované z Moskvy aktivně podporovali místní politici-separatisti a média."
„Revoluce v Kyjevě a útěk prezidenta Viktora Janukovyče ze země na počátku roku 2014 na nějakou dobu oslabily ukrajinský stát a vytvořily ideální podmínky pro rozhodné kroky ze strany Kremlu k oddělení Krymu. Za podpory ruské armády a zvláštních služeb (což následně přiznal i sám Putin) bylo zorganizováno na teritoriu poloostrova referendum, které bylo formálním základem pro jeho přijetí do soustavy RF.
Připojení Krymu k Rusku aktivně podporované státní propagandou umožnilo Putinovi prudce posílit svojí legitimitu. Rating jeho popularity dosáhl rekordů.
Nicméně Krymem věc neskončila a brzy na teritoriích doněcké a luhanské oblasti Ukrajiny začala plnocenná válka.“
Krym a Donbas: Putin „sbírá ruské země“
Krymský úspěch měl Putina, jak píše materiál, „ujistit o připravenosti ruskojazyčných oblastí Ukrajiny se stát součástí ruského státu. Fakticky šla řeč o ‚sbírání ruských zemí‘ a takový úkol Putina přitahoval svým historickým rozměrem bez ohledu na komplikace. K zabezpečení pretenzí Ruska na tyto země byli aktivizováni místní separatisté, které podporovali bojovníci a političtí technologové, kteří na Donbas přijeli z Moskvy a dalších ruských měst. Nicméně takové pokusy měly jenom lokální výsledek: s výjimkou některých míst doněcké a luhanské oblasti, ostatní ruskojazyčné oblasti po nějakém rozruchu chtěly zůstat na Ukrajině. Tato politická situace motivovala Putina hledat politické východisko z krize, bez ohledu na vojenskou převahu, a v mnohém pomáhala mírovým rozhovorům s novou ukrajinskou vládou.“
Idea samostatnosti Donbasu s perspektivou připojení k Rusku měla ale podle materiálu mnohem více podpory v Rusku než na samotné Ukrajině:
„V souvislosti s tím byl vojenský konflikt vyprovokován (Putinem) s cílem vytvořit si výhodné pozice pro rozhovory se západními zeměmi. Příměří na Donbasu, které může garantovat jen Kreml, se může stát základem pro zrušení ekonomických a politických sankcí proti Rusku, které se staly nevyhnutelnými po připojení Krymu. Kromě toho se při realizaci tohoto scénáře vylučuje z programu otázka o zákonnosti připojení poloostrova do soustavy RF a západní země uznají Krym jako součást ruského teritoria, jestli ne formálně, tak prakticky. Tak či tak, rusko-ukrajinský konflikt je daleko od svého konce. Putin získal jasné politické dividendy uvnitř země, ale současně si zachovává značné risky.“
K těmto riskům patří okolnostmi vynucená podpora separatistů na Donbase. Odmítnutí podpory by vedlo k prudké vlně nespokojenosti uvnitř Ruska. Dalším riskem je nárůst sociálních protestů v reakci na pokračující izolaci Ruska a ekonomické dopady sankcí. Konečně ruskému prezidentovi prý hrozí trestní vyšetřování: „Změny globální politické situace mohou plně skončit pro Putina oficiálním obviněním z válečných zločinů a lavicí obviněných u Mezinárodního trestního soudu.“
Připojování Krymu, státní lež a propaganda státních médii
Dokument mapuje roli toho, co považuje za propagandu a lhaní, a funkce státních médii v ukrajinském konfliktu, a to včetně role konkrétních médii a žurnalistů (např. Dmitrije Kiseljova a Vladimira Solovjeva). Tvrdí také, že prezident Putin nikdy neměl skutečnou politickou kariéru, ale pouze kariéru mediální. Podle shrnutí zprávy: „V podstatě celý éter ruských státních médii je jedna velká atmosféra nenávisti už bez jakýchkoliv uvozovek. Až to skončí, Rusko bude dlouho přicházet k sobě a zbavovat se etických standardů a standardů chování propagandy roků 2014 a 2015.“
Ve 3. kapitole shrnuje zpráva některé informace o akcích Kremlu týkajících se připojení Krymu k Rusku v březnu 2014 s poukazem na to, že se mělo jednat od samotného počátku o plánovanou vojenskou operaci, kterou řídil Kreml, jak už bylo zmíněno shora.
„Státní lež o anexi Krymu vydržela v takové podobě kolem roku. Opona ‚vojenského tajemství‘ se začala rychle zvedat od ledna roku 2015, jak se blížila oslava prvního výročí událostí spojených s ‚dobrovolným navrácením Krymu do soustavy Ruska‘.“
Dokument se zaměřil podrobně na Putinovy výroky, které přiznaly jeho osobní zainteresovanost v celé akci. Podle názoru autorů zprávy: „Těmito veřejnými vyjádřeními Putin fakticky přiznal osobní odpovědnost v těchto událostech. Je důležité připomenout, že vedení RF díky vojenské operaci na Krymu a připojení ostrova k Rusku narušilo tři naší stranou uzavřené mezinárodní dohody…“ Mělo jít o budapešťské memorandum, dohodu o přátelství mezi RF a Ukrajinou z roku 1997 a další dohodu o státní hranici z roku 2003.
Ruští vojáci na Donbase a vměšování
Ve 4. kapitole se dokument Jašina a Šoriny věnuje roli ruských vojáků a techniky v bojích a vojenských akcích na Donbase ve vztahu k oficiálnímu popírání jejich přítomnosti Kremlem. Zpráva například cituje medializované výroky Alexandra Zacharčenka nebo Igora Girkina (Strelkova), které o ruské vojenské podpoře a přítomnosti měly konkrétně nasvědčovat, zatímco cituje také slova Putina o tom, že ruští vojáci nebo instruktoři na území obou samozvaných republik nejsou.
Konkrétně jsou v dokumentu uváděny případy ruských vojáků, kteří na Ukrajině bojovali: svědectví vojína Chochlova, desátníka Kozlova a dále přiznání podplukovníka Okajeva, dobrovolníka Sapožnikova anebo medializovaná kauza burjatského tankisty, který byl na Ukrajině těžce raněn. Zpráva píše o tom, že dobrovolníci z Ruska bojující na Ukrajině jsou ve skutečnosti (a také dle ruských zákonů) vlastně žoldáci a obviňuje ruské úřady z přímé účasti na formování těchto ‚dobrovolníků‘.
„Pravidelné části ruské armády v mnohém zabezpečily vojenské úspěchy separatistů na východě Ukrajiny. Nicméně významnou roli v ozbrojených silách DLR a LLR sehráli také opolčenci z řad tak zvaných ‚dobrovolníků‘, neustále přicházejících z Ruska do zóny ozbrojeného konfliktu.“
„Verbování, ozbrojení, materiální zabezpečení a přeprava ruských ‚dobrovolníků‘ na území Ukrajiny byla mnohdy organizována za přímé účasti ruských úřadů.“
„Podle slov samotných bojovníků je střední plat ‚dobrovolníka‘ 60 tisíc za měsíc, ačkoliv jsou takoví, kdo dostávají 80, 90 tisíc rublů jako velitelé a další. Pro srovnání byl střední plat v Rusku podle ministerstva ekonomiky 31,2 tisíce rublů. Dobu služby si dobrovolníci určují sami, ale minimální délka je jeden měsíc.“
Podle zprávy potom na Donbase padla řada vojáků ruské armády a jejich příbuzní dostali „velké peněžní kompenzace a také podepsali dohody o mlčenlivosti“, zatímco oficiální Kreml takové informace o tom, že by na Donbase bojovaly ruské pravidelné jednotky, popíral. Hlavní vojenská prokuratura Ruské federace prohlásila svědectví o padlých ruských vojácích na Donbase za „státní tajemství“. Jašin a Šorina uvádějí konkrétní informace o padlých vojácích, které sbíral už Boris Němcov před svou smrtí, a ve zprávě publikovali také obrázky konkrétních hrobů padlých vojáků.
Vojenská technická podpora separatistů Ruskem
V další kapitole dokument ukazuje na technickou podporu Ruska separatistům na východě Ukrajiny a předtím na Krymu.
„Identifikace techniky, kterou disponují separatisté, je složitá, protože ruská a ukrajinská armáda, v zásadě obě, využívají staré sovětské zbraně a vojenskou techniku. Změna značení a číselných značek z části likviduje možnost dokázat příslušnost techniky k vojenským silám RF. Ale bez ohledu na to je víc než dost důkazů dovozu ruských zbraní na Donbas.“
Podle dokumentu Kreml přiznal dodávky zbraní podpisem dohody Minsk II, ve které se uvádí konkrétní zbraňové systémy, které měly být odvezeny od dohodnuté linie. Mezi nimi se výčtem zmiňují dělostřelecké systémy Tornádo G, U a S, které podle zprávy „nebyly
vyvezeny do žádného jiného státu“ a jsou výlučně ruskou záležitostí. Minský dokument tak má „oficiálně přiznávat“ ruské dodávky zbraní na Donbas. Jak tvrdí dále zpráva: „Tak zvaní ‚opolčenci Donbasu‘ mají široký sortiment zbraní, včetně tanků, dělostřelectva a raketometů." A: „Dodávky zbraní do zóny konfliktu nelze chápat jinak než jako vojenské vměšování do záležitostí sousedního státu.“
Kdo sestřelil boeing?
V 8. kapitole se zpráva detailně věnuje rozboru dění kolem sestřeleného malajsijského letadla MH-17 v červenci 2014. Upozorňuje, že měsíce před tím ruská média opakovaně informovala, že separatistům se podařilo sestřelit různá letadla a vrtulníky ukrajinské armády. Cituje také první zprávy o sestřelení letadla, které se objevily záhy po katastrofě 17. července, včetně slov Igora Strelkova a zprávy RIA Novosti o dalším sestřelení letadla i dalších svědectví, která indikují, že se jednalo o čin separatistů. Zpráva namísto závěru cituje názor expertů z Austrálie, Belgie, Malajsie, Nizozemí a Ukrajiny z 30. března 2015, že „boeing byl sestřelen raketovým komplexem Buk, který byl dovezen z Ruska a byl pod kontrolou separatistů.“
Deklarativní samostatnost samozvaných republik pod taktovkou Kremlu
„V dubnu 2014 vyhlásily samostatnost Doněcká a Luhanská lidová republika a prohlásily, že se nepodřizují ukrajinské vládě. Nicméně vyhlášení o suverenitě není nic víc než jen deklarace. Fakticky jsou DLR a LLR ovládány oficiální Moskvou a klíčová řešení závisí od ruských činovníků a politických technologů. Přitom Kreml právně nepřiznal suverenitu samozvaných republik a jako v minulosti oficiálně považuje jejich území za součást Ukrajiny.“
Zpráva v kapitole 9 mapuje účast ruských občanů v separatistickém hnutí na Donbase od jara 2014. Jmenuje konkrétní osoby a jejich napojení na oficiální Moskvu. Vedle známého Igora Girkina (Strelkova) jmenuje například Alexandra Borodaje, který měl „klíčovou pozici ve vedení Doněcké republiky“ jako předseda Rady ministrů a dále stejnou roli Marata Baširova, politického technologa spolupracujícího s vládou RF v Luhansku. „Jako kádrové rezervy pro DLR a LLR sloužily společensko-politické projekty přímo svázané s Kremlem. Například post náměstka ministra energetiky DLR zaujímal Leonid Simunin, který dříve pracoval v prokremelské organizaci Místní a figuroval mezi členy neonacistické skupiny Born, páchající se souhlasem Kremlu řadu známých vražd. V LLR pracoval také Pavel Karpov, předtím spolupracovník Úřadu prezidenta RF v oblasti kurátorství nacionalistických organizací." Kurátorem kádrové politiky Kremlu na Donbase má být Vladislav Surkov, bývalý náměstek šéfa Úřadu prezidenta RF.
„Vnější řízení z Moskvy nicméně nevede k zavedení pořádku na území samozvaných republik, kde kvete korupce a úpadek,“ píše zpráva Jašina a Šoriny.
„Kremelská politika ve vztahu k DLR a LLR je krajně uzavřená a neprůzračná. Nicméně faktické přímé regulování politik těchto jakoby 'nezávislých republik' nelze skrývat. Fakticky jde na východě Ukrajiny o vytváření pseudostátů řízených z Moskvy a v podstatě o vytvoření mechanismů nátlaku na oficiální Kyjev.“
Humanitární katastrofa na Donbase
„Vměšování Putina a ruských vojsk do konfliktu na východě Ukrajiny obrátilo část území sousedního státu ve válečnou zónu. Donbas v roce 2014 a 2015 to jsou nepotrestané vraždy, statisíce utečenců, zničená infrastruktura a krach sociálního systému. Ukrajinské a ruské úřady, stejně jako představitelé mezinárodních organizací, stále častěji charakterizují situaci na Donbase jako humanitární katastrofu,“ konstatuje zpráva a upozorňuje na humanitární a sociální krizi v této oblasti. Podle ní se například „úřadům tak zvaných DLR a LLR nepodařilo sladit spravedlivé rozdávání humanitární pomoci, která navíc značně nestačí. Sami lídři separatistů přiznávají, že značná část dodávek je rozkradena.“ Na Donbase jsou vysoké ceny, málo práce a nedostatek léků, konstatuje zpráva.
Cena války s Ukrajinou
„K ocenění ceny vojenské kampaně Putina na území Ukrajiny je možné přistupovat ze dvou stran. Za prvé, je nutné spočítat kolik Rusko stojí bezprostředně bojové akce, ve kterých se aktivně účastní ruská ‚hybridní‘ vojska (‚dovolenkáři, dobrovolníci‘ atp.). To bude přímá cena války a očividně nebude velmi vysoká v rozměrech státu. Za druhé, je důležité analyzovat nepřímou cenu, která je svázána se sankcemi proti ruským bankám a společnostem, s potravinářským embargem, asymetricky zavedeným Ruskem, s inflací a devalvací, pádem ekonomiky. A tato cena je mnohem větší.“
Jak zpráva tvrdí, byly přímé náklady na prvních deset měsíců války 53 miliard rublů, což není ve srovnání s jinými položkami ve státním rozpočtu Ruska klíčově vysoká částka. Například za zvýšení životní úrovně Krymu a rozvoj krymské ekonomiky má ruský rozpočet utratit 681 miliard 221 milionů 150 tisíc rublů. Podle Jašina a Šoriny: „Výplata penzí krymským důchodcům se bude realizovat na úkor snížení penzí ruských důchodců.“ Ruští občané zaplatili „za konfrontaci s Ukrajinou“ růstem cen o 5,5 %, který následoval po připojení Krymu. „Těchto 5,5 % inflace znamená, že Rusové přišli asi o 2 biliony rublů ze svých mezd a asi o 750 miliard ze svých úspor.“ Konkrétně dokument hovoří o tom, že došlo ve srovnání s rokem 2014 k navýšení cen služeb ze 4,5 % na 8,1 %, cen potravin ze 7,3 na 15,4 % a nepotravinového zboží z 8 na 10,5 %.
Závěr: Zastavme Putina
„Hybridní válka v Putinově podání je: Dvojsmysl. Jaksi bojujeme s Ukrajinou a všichni to chápou. Na území Ruska jsou výcvikové tábory pro bojovníky, směrem k ukrajinské hranici se pohybují soustavy tanků, lídři separatistů konzultují svoje kroky v Kremlu. Ale jaksi nebojujeme. Putin na přímé otázky kroutí sebejistě hlavou, Čurkin v Radě bezpečnosti rozčíleně popírá všechna obvinění na adresu Kremlu.
Lhaní. Zatkli ruské výsadkáře na území Ukrajiny? No, tak prostě zabloudili. Je dokázáno, že separatisté používají ruské zbraně? Koupili je asi v army-shopu. Ukrajince ostřelují z ruského území? Ale oni sami sebe bombardují. Jmenují se jména ruských vojáků, kteří padli na východě Ukrajiny? Ach, vše.
Zbabělost. Ani Putin, ani jeho generálové neměli dost statečnosti přiznat fakt vojenské agrese proti Ukrajině. Zbabělé lhaní a licoměrnost jsou prezentovány jako velká politická moudrost.
Zbabělá a podlá válka, kterou Putin začal, bude naši zemi stát hodně – budeme platit za toto dobrodružství životy našich vojáků, ekonomickou krizí a politickou izolací.
Zaplatíme za ni nepřátelstvím s našimi bývalými spojenci. Na světě není pro Rusy bližšího národa, než jsou Ukrajinci. Jsou to naši bratři bez jakéhokoliv patosu a válku mezi Rusy a Ukrajinci na Donbase nelze charakterizovat jinak než jako bratrovražednou válku.
Tato válka je ostudou naší země. Ale problém se sám od sebe nevyřeší. Putina musíme zastavit. A může to udělat jenom sám ruský lid. Zastavme tuto válku společně.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Veronika Sušová-Salminen
