Protože si sám klade otázky, jak by mohla vypadat případná dominance islámské víry v Evropě a napsal o tom knihu, přečetl si dvě díla z francouzské produkce k témuž tématu. Podvolení Michela Houellebecqa, v němž je zachycen příběh akademika žijícího ve Francii, kde je zvolen prezidentem muslim, považuje Frýbort za nudné. Z několika důvodů. Předně proto, že se v knize neřeší otázka, proč se západní společnost, zvyklá na své svobody, islámu tak snadno podvoluje. Copak by se nevzmohla žádná vlna odporu, kdyby bylo ženám nařízeno zahalování a jiné omezující prvky?
Kniha Jeana Raspaila Tábor svatých je prý o poznání zajímavější, protože popisuje příjezd uprchlíků do Evropy, uprchlíků, kteří jdou za lepším životem. Dílo spatřilo světlo světa již v 70. letech 20. století a Luděk Frýbort ocenil předvídavost, kterou projevil Raspail čtyřicet let před tím, než k něčemu takovému došlo.
Pravda, francouzský autor předpovídal, že migranti příjdou z přelidněné a hladovějící Indie a až dosáhnou břehů Evropy, začnou rabovat obchody. Západní vlády začnou diskutovat, co by měly dělat a během diskusí nedělají nic. Nikam nevedoucí diskuse vedou i západní intelektuálové.
„Domácí francouzské obyvatelstvo prchá všemi prostředky zděšeně k severu, zástupy nuzáků se vlamují do samoobsluh, rabují v opuštěných domech, konečně se tedy dočkali onoho bájného světa přebytku a sytosti, o němž slýchali ve své bědné domovině. Orgány státu horečně rokují, ale na ničem se nedohodnou, armáda se nezmůže na účinný odpor, vlivné intelektuální kruhy se rozplývají v relativizujících ušlechtilostech a jen hrstka odvážlivců se postaví přívalu na odpor, s cynickým humorem očekávajíce svůj konec. Západ už nemá duši, komentuje autor s hořkostí kapitulaci své civilizace, mimořádně vynalézavé, jediné schopné pustit se do boje s překážkami třetího tisíciletí. Kdyby se ovšem k tomu dokázala vzchopit, či ještě hůř, kdyby si to sama nezakazovala, dodal bych. Tak tomu bylo v sedmdesátých letech a tak je tomu dodnes, leda s tím rozdílem, že dnes by se internet rozezvučel příbojem rozezlené kritiky s jistým účinkem na veřejné mínění. Tento korektiv tehdy veřejnému mínění chyběl, i ubíralo se za svými intelektuálními vůdci jako ovce na porážku. Dobře chápu autorův pocit trpkosti a beznaděje,“ podotýká Frýbort.
Vzápětí si však klade otázku, zda je k této budoucnosti Západ opravdu odsouzen. Apeluje na své spoluobčany, aby se s takovou představou nesmiřovali.
„Nalézáme se na křižovatce dějin, ne-li už hodný kousek za ní; dbejme tudíž především svého prospěchu, jakož i jiní dbají. To není egoismus, to je výraz humanity. Neboť zůstane-li zachován Západ, i ostatní v něm mají svou naději, třebaže vlastní cílevědomou vůli nahradit nemůže. Nezůstane-li... pak je snad opravdu světu souzeno, aby začínal znovu od nižších obratlovců až po... člověka? No, nevím. Hospodin si napodruhé asi dá dobrý pozor, než postrčí do čela stvoření něco tak nezvládnutelného,“ uzavírá.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
