Nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu v České republice v Evropském domě zorganizovala v tomto týdnu akci k 25. výročí 17. listopadu 1989. Zazněla tam celá řada názorů, vzpomínek i poznatků lidí – odborníků i těch, co se pohybovali v politice. Některé věci přitom padly veřejně možná úplně poprvé.

Osobní vzpomínky na převratné události roku 1989 prozradil Oskar Krejčí, Miroslav Pavel, Jan Kavan, Miroslav Polreich, Jaromír Sedlák, Karel Srp, Karel Sýs, Jan Šolta, Emil Voráček, Peter Weiss, Zdeněk Zbořil, Ladislav Žák. Diskuzi moderoval Milan Syruček, novinář a publicista. Jelikož vyjádření řečníků byla natolik obsáhlá, že je nebylo možné do jediného textu vměstnat, po Janu Kavanovi přinášíme nyní vzpomínky a postřehy politologa a historika Zdeňka Zbořila.

Nevěřím tvrzení, že revoluce požírá své děti. Je to jinak, míní Zbořil

„Abych se dokázal napojit na tu změť a tříšť všelijakých názorů, co zde zaznívají, chci předeslat, že jako historik jsem byl žákem Josefa Polišenského. Ten nás v 60. letech učil, že vše do roku 1848 jsou dějiny, to ostatní pak je novinařina. Je to stále podobné a má to dle mého i metodologické odůvodnění. Zejména u lidí, kteří se zabývají moderními soudobými dějinami a jsou zároveň svědky událostí těch určitých dějů, jež se stávají součástí historie. Kteří pomáhají k tomu, aby vznikl historický fakt, přitom je to pro ně tak blízké, že nejsou schopni rozklíčovat, co je co, co je správné, co a jakými hodnotami ty události měřit…“ předeslal Zdeněk Zbořil.