Žijeme v demokracii, nebo v totalitě? Již to, že se takto ptáme, znamená , že „b“ je správně. O demokracii lze vážně mluvit pouze tehdy, když stát pracuje pro občany. Jestliže stát občany ve jménu nějaké ideologie omezuje, terorizuje, jestliže občanům překáží, nebo škodí, anebo je ignoruje – jedná se o diktaturu. Současná totalita „klame tělem“. Její podstatou je legislativní teror. Občan neúpí pod bičem otrokáře, diktátora anebo vojenského pučisty. Bič drží v rukou politici a byrokrati, kteří normami, zákony či předpisy připravují občany o jejich práva a svobody.

Moderní totalita je neosobní, systémová. Pokud občané ztratí trpělivost s politiky u moci a vymění je ve volbách politiky opozičními, nemění se tím systém. Nová vláda neruší zákony, které omezují občany. Nevypovídá nevýhodné smlouvy, podepsané jejími kompromitovanými předchůdci. Nevypisuje referendum k zásadním otázkám fungování režimu a neumožňuje občanům rozhodnout se o setrvání, nebo vystoupení státu z područí mezinárodních organizací. Změna v rámci systému je jenom kosmetická. Ke skutečné nápravě poměrů vede jenom změna režimu.

Není na škodu si připomínat, že volba prorežimních, systémových stran, je volbou totality. Ta se projevuje tím, že se občan nemůže svobodně rozhodnout, jaký si postaví dům, čím bude topit, jakým bude jezdit autem. Stát zírá občanovi do talíře i do peněženky, určuje, čím se smí léčit a k čemu se nesmí vyjadřovat. Cokoli politici a byrokraté regulují, pokaždé je smyslem regulace občana oškubat, anebo zabránit, aby se občan stal na státu nezávislým, aby se vyvlekl z kontroly. Svobodný, nezávislý občan je v logice totalitního režimu čímsi ušlým ziskem. Je to člověk, ze kterého nemají korporace, obchodníci a banky užitek.