Z Chiracovy zahraniční politiky se především mluví o jeho rozhodnutí postavit se společně s kancléřem Schröderem a prezidentem Putinem proti americké invazi do Iráku na jaře 2003.

Agrese NATO proti Jugoslávii

Co je však zarážející a nebezpečné je fakt, že Francie a Evropa se tváří jako by Chirac neměl na rukou krev. Nejde ani tak o válku v Bosně kde francouzští generálové a vojáci sehráli v mírových jednotkách OSN významnou úlohu. Jenže to bylo převážně za prezidenta Mitterranda.

Jedná se hlavně o to, že Chirac byl jedním z hlavních západních lídrů kdo se „zasloužil“ o agresi NATO na Svazovou republiku Jugoslávii (SRJ) na jaře 1999. Podpořil vojenský útok Aliance proti svrchovanému státu v Evropě, navíc tradičnímu historickému spojenci Francie. A to bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN (RB OSN) i při porušení právního základu samotné Aliance – Washingtonské smlouvy. V hodnocení Chirakovy kariéry tak chybí celá jedna kapitola. Krvavá kapitola, která by proto měla být jednou z klíčových.

Shodou okolností opustil Jacques Chirac tento svět v roce, kdy uplynulo 20 let od doby co bomby a rakety NATO povraždily - za přímé účasti Francie - v SRJ na 2 000 Srbů, z toho většinu civilistů. Za tyto vraždy dosud nebyl nikdo souzen. Zato všichni hlavní jugoslávští / srbští politici a velitelé skončili před haagským ICTY. Tribunál tak víc než kdy jindy vystupoval jako instrument msty, nikoli spravedlnosti. Bělehrad NATO též zažaloval, ale Tribunál se takřka obratem prohlásil pro tuto žalobu nepříslušným.