Pamětníci v takových chvílích uklidňují, že kdykoli dojde ke střídání v budově spolkového kancléřství nebo v Elysejském paláci, nově vzniklá francouzsko-německá dvojice potřebuje jistý čas, aby našla společné porozumění a tím také společnou řeč. Od loňské prezidentské výhry Francoise Hollanda už uplynul více než rok, s německou kancléřkou si před novináři už dokonce tykají, ale zatím není ani náznak po shodě, jaká panovala za Konráda Adenauera a Charlese de Gaulla, Helmuta Schmidta a Valéryho Giscarda d´Estaing nebo Helmuta Kohla a Francoise Mitterranda.    

Hlavní příčina nynějších potíží tkví v domácí francouzské politice. V oboru ekonomických reforem, které by měly dát do pořádku státní finance a rozhýbat hospodářství, prezident Hollande a jeho vláda premiéra Jeana-Marka Ayraulta zůstali dodnes hodně dlužny. Domácí slabost podminovává postavení Francie v Evropě a asymetrie ve výkonu na obou březích Rýna oba tradiční partnery vzájemně vzdaluje. A co horšího, místo aby se hledalo řešení, zaznívají výtky. Člen francouzské vlády se v květnu nechal slyšet, že je na čase postavit se úsporné politice kancléřky Merkelové. Jako z udělání o pár dní později do prestižního německého deníku pronikl obsah interní studie spolkového ministerstva hospodářství, jejíž autoři si s odkazem na dosavadní nepřesvědčivý výkon vlády pod vedením prezidenta Hollanda kladli otázku, zda je Francie schopna obnovit svou konkurenceschopnost.    

Tyto přestřelky by bylo možno vnímat jako jednu z oněch peripetií, kterých už tu bylo více a které se vždy dařilo zvládnout. Jenže jak bylo řečeno na začátku, pokud to nefunguje mezi Francií a Německem, nefunguje to v celé Evropě, a ta dnes prožívá svou nejdelší ekonomickou krizi posledních desetiletí.