Vláda Alexise Tsiprase by jistě mohla ukazovat, co a kdy a kdo z jejích předchůdců zavinil, její další osud však mnohem více záleží na tom, zda a jak se dokáže dohodnout s ostatními členy eurozóny a dalšími věřiteli. 

Jistě tu platí pravidlo, že co se týče domácí pokladny těžko přehazovat peníze z kapsy, která je prázdná, do té, která je vysypaná. Pro řeckého premiéra je nejnepříjemnější vědomí, že se bez dohody s věřiteli, kteří jediní mu mohou poskytnout další úvěry, neobejde. 

Nic na tom nemění pokusy dát věřitelům najevo, že pokud by Řecko zbankrotovalo a dokonce muselo vystoupit z eurozóny, potíže by neminuly ani ty, kteří dnes na Aténách a nutno říci, že dosud marně, požadují konkrétní plány reforem. 

Ty sice mohou být jiné než reformy Tsiprasových předchůdců, ale měly by respektovat zásadu, že v součtu by se řecké dluhy nezvyšovaly.