Silně mi to připomíná tzv. Brežněvovu doktrínu, jen s opačnými znaménky, tehdy také každá snaha nějaké socialistické země opustit Varšavskou smlouvu byla chápána jako „zrada socializmu“, dneska být proti NATO zase „kavárna“ a spol. interpretuje jako „odklon od západu“, přimknutí se k „ruskému dubisku“ a podobně.

Ovšem již zapomínají dodat, že Finsko není a nikdy v NATO nebylo, samozřejmě znám důvody, které tomu za studené války bránily i pojem „finlandizace“, ovšem tohle naprosto ztrácí relevantnost v době, kdy jsou členy NATO i některé bývalé sovětské republiky, konkr. Pobaltské státy. A podobným případem je Rakousko, kde se tuším Chruščov s Eisenhowerem dohodli, že vítězné mocnosti ukončí okupaci Rakouska s tím, že nevstoupí do žádného vojenského paktu. Ale opět, tenhle důvod je naprosto bezpředmětný v době, kdy jsou členy nato Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko, takže nemýlím-li se, tak oblast Rakouska a Švýcarska je fakticky téměř „obklíčena“ členskými zeměmi NATO. Ovšem kdybych sem „přiletěl z Marsu“ a poslechl si propagandistické řeči našich „kremlobijců“, tak bych patrně dospěl k názoru, že Rakousko, Finsko či Švédsko jsou buď satelitními státy Moskvy nebo rovnou ruskými guberniemi.

A což teprve taková Francie, která čtyři roky po tzv. karibské krizi, kdy nebylo daleko od jaderného konfliktu USA se Sovětským svazem…, opustila vojenské struktury NATO? To musel být Charles de Gaulle přinejmenším „tajným agentem KGB“. A jistě mu před tím „soudruh Brežněv pomohl vyhrát volby“, jako to „americká kavárna“ tvrdí v případě Donalda Trumpa. Ovšem je zvláštní, že v případě de Gaullea o tom nikde nepíšou…, holt časy se změnily.