Dohoda o zóně volného obchodu mezi ekonomickými giganty je pouhým logickým vyústěním dlouholetých pokusů o zjednodušení obchodu a harmonizaci pravidel. Její význam pro EU je ještě znásoben tím, že USA jsou v pokročilém stádiu vyjednávání zóny volného obchodu s jedenácti partnery z oblasti Pacifiku. Negociace Transpacifického partnerství, jehož členy budou mimo jiné Kanada, Mexiko, Čile, Japonsko, Austrálie, Malajsie a Vietnam, se podle vyjednavačů blíží do cílové rovinky. Tím by největší ekonomický spojenec EU získal volný přístup na trhy, které dohromady tvoří asi 40 % světového HDP a asi 40 % obchodu USA. Představitelé členských států i činitelé EU, kteří prahnou po každé desetině procenta ekonomického růstu, si proto plně uvědomují, že misky vah se nebezpečně naklánějí v jejich neprospěch.

Proč tedy víc než milion občanů EU podepsalo petici proti TTIP? Důvodů je hned několik. TTIP jde mnohem dál než jen k pouhému zrušení cel. Hlavní složkou dohody bude odstranění netarifních bariér trhu, které povede k harmonizaci administrativních a technických postupů, které spolu s cly slouží jako ochrana domácích producentů před zahraniční konkurencí. Odstranění cel a netarifních bariér zjednoduší přístup evropských firem na americký trh a naopak. Typickým příkladem je automobilový průmysl, který si od TTIP slibuje skokové zvýšení exportu do USA. Avšak harmonizace pravidel by mohla EU přijít draho v jiných oblastech. Odborná studie připravená pro Evropský parlament identifikovala čtyři oblasti, ve kterých jsou regulace EU významně přísnější – chemický průmysl, zpracování drůbežího masa, geneticky modifikované potraviny a emise v letecké dopravě.

Dalším zásadním tématem je Investor-State Dispute Settlement (ISDS), neboli mezinárodní arbitráže umožňující investorům žalovat hostitelskou zemi v případě, že její legislativa poškozuje investiční aktivity dané firmy v této zemi. Případ pak rozhoduje trojice nezávislých arbitrů na půdě mezinárodních arbitrážních tribunálů. Podle mnohých hrozivě znějící doložka by tak mohla znamenat, že americké firmy by mohly žalovat kteroukoliv členskou zemi EU při jakékoliv změně legislativy, která ohrozí jejich investiční zájmy. Jako příklad se často uvádí oblast životního prostředí, ve kterém se EU snaží držet pozici světového lídra v boji proti změně klimatu.