V českém národě je funkce demokraticky zvoleného prezidenta republiky tradičně chápána jako určitý symbol národa zasluhující úcty. Tato úcta mimo jiné pramení z toho, že prezident ztělesňuje respekt k právu a lásku ke spravedlnosti.

I když se někdy ukázalo, že právní argumentace Václava Havla nebo Václava Klause ve světle rozhodnutí Ústavního soudu neobstála, vždy se jednalo o argumentaci logickou, přesvědčivou a respektu zasluhující. Postoj Miloše Zemana k právu však připomíná chování hospodského šizuňka, který se samolibým, vítězným a rádoby šibalským úsměvem tvrdí hostovi, že do gramáže řízku se započítává i hmotnost trojobalu a že nikde není psáno, že steak nemůže být z kližky.

Poprvé Rusnokova vláda

Dává tak občanům signál, že je vlastně jedno, jaké je právo, protože ho jde vždy nějak obejít, ohnout nebo překroutit. Poprvé se to naplno projevilo při jmenování vlády Jiřího Rusnoka, kdy prezident Zeman odmítl přihlídnout k rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně Parlamentu.

Jeho argumentace byla téměř švejkovská a spočívala v tom, že mu Ústava nezakazuje jmenovat vládu, u níž je jisté, že důvěru Poslanecké sněmovny nezíská.

Podstata parlamentního systému je přitom založena na faktu, že se vláda opírá o důvěru Poslanecké sněmovny. Prezident nemůže ignorovat většinu v této komoře parlamentu a musí postupovat tak, aby byla co nejdříve jmenována legitimní vláda.