Můj pradědeček, Josif Placatka, byl dirigentem orchestru ruského cara Mikuláše II. Když bolševici dobyli Zimní palác a Petrohrad vůbec, nechali si k dlouhotrvajícím oslavám hrát pod hlavněmi zbraní carův orchestr, mého pradědečka po 25 hodinách ranila mrtvice a na improvizovaném dirigentském stupínku zemřel. Mou babičku, spolu s její maminkou a sestrou, se poté bolševici rozhodli zastřelit, snad, aby o tom nemohly vyprávět, ale protože byla tma, zavřeli je přes noc s tím, že bude pohodlnější je zastřelit ráno. K ránu se jim podařilo uprchnout a za Petrohradem se rozdělily: babiččina starší sestra Máša se vydala směrem k Finsku, babička s maminkou směrem k Česku. Všechny tři přežily, Máša dorazila do Helsinek, moje babička do Prahy, ale více než další půl století, přestože moje babička měla přes 10 let cestovní kancelář Transeuropa, se nikdy neviděly.

Až konečně v roce 1971 dostala babička devizový příslib a vydala se za Mášou.

Odjížděla nádhernou Vindobónou z Masarykova nádraží, byl jsem ji celý rozrušený doprovodit, ale babička byla ve svých přinejmenším 71 letech euforická a přitom klidná. Ne, že bych si její věk nepamatoval, ale vždy se tvrdilo, že se při příchodu do Prahy, bez jakýchkoliv dokumentů, udělala mladší, a její rok zaokrouhlený rok narození, 1900, byl všechno, jen ne korektní.

Dělával jsem tehdy diskotéky a měl příjem, který jsem považoval takřka stydlivě za neúměrný, ale nebránil jsem se mu. To mi také umožnilo, že jsem u vlaku vyndal z kapsy dvě stomarkové bankovky, tehdy značný obnos, a babičce je dal s přáním, aby tam nemusela být jako chudá příbuzná. Nesl jsem jí dva kufry a jak jsme nastupovali do vlaku, zastavil nás průvodčí s omluvou, že do vlaku může pouze cestující. Výmluvně jsem se podíval na dva kufry, průvodčí se jen usmál, řekl ‚Dovolte‘, které patřilo nejprve babičce, když jí pomohl do schodů, a pak mně, jak přebíral kufry. Když je donesl do kupé a položil do zavazadlových prostorů, měl jsem co dělat, abych neomdlel.

Moje babička vzala jednu ze dvou stomarkovek a s nonšalantním úsměvem ji dala průvodčímu. Průvodčí se také musel chytnout něčeho pevného, a kdyby chtěl někdo fotograficky doložit jak vypadá obličej člověka v šoku, neměl by ideálnější příležitost.