Alain Besancon (1932) je v politologii výjimečný ze dvou důvodů. Dějiny jsou paradox. Dění je svobodné, je ale výsledkem mnoha aktérů a ovlivňuje je kultura, podstatou náboženská (v širším významu kultovní) a jen metafyzika čili teologie umožňuje pochopit dlouhodobé souvislosti. Klíčové události nejsou beze zbytku vysvětlitelné (deterministické), všecko mohlo být jinak, zanechávají ale v přítomnosti hlubokou stopu. Ze zpětného pohledu vidíme, kde se nalézáme, nikoli kam jdeme. Takové je tajemství historie. Vědomí historických souvislostí učinilo z Besancona fascinujícího analytika a důsledného kritika moderních bludů, hlavně podstaty totalitarismu (nacismu, komunismu), Ruska, islámu, svobody i demokracie.

Komunismus nebyl otrokářský režim, byl nihilistický, nebyl ani socialistický. Otrok má v klasickém pojetí ekonomickou hodnotu majetku, o který je nutno se starat, živit ho, někdy i vzdělávat. Je také člověk a proto může být (navzdory formální podřízenosti) i přítelem svého pána (Aristotéles). Zek, mukl, hodnotu nemá, není majetkem, nýbrž nepřítel. Totalitní režim přátelství neuznává. Platí to i na celou společnost včetně straníků. Socialismus předpokládá společné vlastnictví, společný zájem a účast. V komunismu je ale hospodářství podřízeno fiktivnímu plánu, ideologické vládě nadřazeného jazyka, falzifikaci pravdy, budování utopie. I vnější svět je popsán falešně, iluzivně jako kapitalismus. Ani vůdci Lenin, Stalin, Mao nejsou svobodní, pohybují se v uzavřeném kruhu vládnoucí ideologie, a jakmile kruh poruší (Chruščev, Gorbačov), fiktivní systém se hroutí. Besancon je přirovnává k cizincům/exulantům ve vlastní zemi, s níž vedou neustálý zápas.