Skotský separatismus prohlásil za „torpedování Evropské unie,“ ačkoli i Skoti v Unii hodlali zůstat, navzdory tomu, že jim mnozí naznačovali, jak by to vlastně bylo obtížné. Ostatní eurokraté demokratičtějšího založení byli na rozpacích, plebiscit je legitimní. Na jedné straně je Skotsko de facto v Unii čtyřicet let – ale s plánem na přijetí staronové země se jaksi nepočítalo. Oříšek nejen pro eurokraty.

Referendum vyvolalo ještě jednu hlubší otázku: Nepopírá separatismus samotný základní ethos evropského společenství? Nebo je národní sobectví jen důsledkem hospodářské stagnace?

Odpověď je jednoduchá. Ačkoli Evropská unie nutně potlačuje národního ducha, legislativu států a podporuje regionalizaci, evropskou identitu jako takovou vyvolat neumí. Evropští politici si neuvědomili, že tu ještě dřímají potlačené středověké národy a mohou vznikat i nové kmenové identity. Bruselská kodifikační administrativa a Evropský parlament není pokus o federalizaci. Tudíž sama Unie, poválečný mír a upadlá prestiž státu i neschopných (často zkorumpovaných) národních politiků vytvořily podmínky pro příležitost menšin.

Stát na kapačkách

Británie přežila. Zatím. Dva miliony Skotů hlasovaly pro setrvání, jeden milion šest set tisíc pro odtržení. Mládež volila převážně nezávislost, ale ženy jejich náskok vyrovnaly. Muži rozděleni na 50:50. Kdo vyhrál plebiscit? Důchodci. Má se za to, že je rozhodnuto, náskok unionistů dostatečný, a to přinejmenším na jednu generaci. Ve skutečnosti je společný stát na kapačkách.