Americe dokonce na Nový rok údajně hrozil dramatický pád do ekonomické propasti, Američané říkají metaforicky skok s fiskálního útesu, protože měla končit Bushova dočasná anti-krizová úleva na daních a automaticky se měly začít škrtat federální výdaje. Na daních by se v takovém případě vybralo o 500 miliard dolarů víc a státní výdaje by (po dobu deseti let) klesly o 100 miliard ročně. Tak značné snížení kupní síly a tak malé škrty by nepochybně ekonomiku poškodily, i když je otázka o kolik, ale i konzervativní odhady předpokládaly nejméně 4 % pokles HDP. Poměr by měl být přesně opačný – zvýšení daní nepatrné, škrty velké a nastartoval by (nikoli hned při sníženém oběhu peněz) kýžený ekonomický růst. Výsledný americký kompromis odhlasovaný kongresem v hodině po dvanácté vzrůstající deficit na příští rok nesníží (už nyní tvoří celkový dluh 75 % HDP (obligace)a s interními vládními dluhy dokonce 101 %, čili 7, 4 % HDP za rok 2012). Malé zvýšení daní velmi bohatým a jen bohatší střední třídě (pouze příjem nad 400 000 dolarů ročně) z 35 % na 39, 6 %, tedy zhruba o tisíc dolarů ročně na rodinu, je úprava ryze kosmetická. Snížit by měla roční růst HDP asi o jedno procento. Zvýšit ale daně lidem, kteří vydělávají méně než 400 000 ročně považované v Americe už za nižší střední vrstvu bude pro Obamovy demokraty téměř nemožné.

Ovšem už za dva měsíce opět narazí deficit na zákonný strop (16, 4 bilionu), protože v Americe denně přibývá deset tisíc čerstvých penzistů a sociální systém Medicaid a Medicare už nyní zhltne 62 % státních výdajů. Reforma na které pracuje kongres i Obamova administrativa v nedohlednu, snížení sociálních nákladů je ideologicky pro levicovou vládu nepřijatelné, stejně jako další zvyšování daní pro pravici. Politici proto také o rostoucích nákladech tak jako Merkelová a Hollande o nákladech na euro (nikoli na záchranu ekonomiky) mlží. A důchodci jak známo mají na rozdíl od nás efektivní volební právo, protože jsopu dobře zorganizovaní. Americký rozpočet také trochu připomíná přerozdělování v Evropské unii. Kongresmani totiž vládnou s vládou (administrací) společně a jsou závislí na podpoře mnoha tak jako v Evropě pochybných skupinových zájmů svého volebního okrsku a tak existuje k daňovému přiznání tisícistránkový spis daňových úlev a rozpočet rozdává jeden bilion dolarů ročně (7 % ročního deficitu) nejen zemědělcům a fotovoltážníkům, ale i Hollywoodu a automobilovým závodníkům. Není to mnoho, jako v dotační Evropě, ale přece.