Komentátoři s rozdrobením staré Evropy nesouhlasí, chápou sice, že se nedá proti demokracii plebiscitu moc namítat, zvláště že separatisté chtějí v Unii zůstat, (eurokraté vyhrožují Skotsku odkladem a eurem), domnívají se ale, že jde jen o důsledek hospodářské stagnace (o krizi eura raději nemluví) a o nechutný výraz nacionálního sobectví, jež měl duch solidární unie jednou provždy zlikvidovat. Nové státy by se totiž vytvořily z bohatších oblastí a měly by vyšší životní úroveň (v případě Skotska severomořská ropa a plyn). Je pravda, že v krizi sociálního státu nechtějí bohatí Katalánci, Vlámové ani Jihotyrolané doplácet na své dosavadní spoluobčany, ekonomismus je ale blud, lidé mají i jiné často hlubší pohnutky, pokud nejde o holé přežití.

Že se na Východě rozpadl Sovětský svaz a Jugoslávie se zdálo po komunistickém impériu celkem pochopitelné, ale západní Evropa přece prosadila po válce jednou provždy svatý princip nedotknutelných hranic, mírumilovné spolupráce a buduje jednotnou Unii, ne-li rovnou nový evropský národ.

Tak jako kdysi udržovala soudržnost starého Rakouska turecká hrozba, tak i rozpad sovětského impéria znamenal porážku vnějšího nepřítele. A zámožná Evropa se místo zbrojení s vervou pustila do budování sociálního státu a do byrokratické integrace (Maastricht 1992). Evropská unie potlačuje legislativu i legitimitu států a podporuje tzv. regionalizaci, federalisté však zapomněli, že na okraji mnoha národů dřímají potlačené kmeny a že i oblastní autonomie může vést ke vzniku nové identity. A tak Unie, poválečný mír a upadlá prestiž Státu i neschopných (často zkorumpovaných) politiků vytvořily podmínky pro politickou příležitost menšin. Jediným příkladem úspěšné integrace je prosperující Německo, jež po fiasku impéria zavedlo spolkovou ústavu a respektuje některé své dávné historické hranice v horní komoře parlamentu. Bavorský separatismus je proto spíš folklorní záležitost. Ostatně úsilí o sjednocení Německa působilo v opačném směru.