„Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a homo politicus, můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.

Na počátku bylo oprávněné i neoprávněné přesvědčení o katastrofě evropských dějin. Oprávněné v tom, že bylo třeba mobilizovat veškerou solidaritu evropské civilizace proti „Hitlerově filiálce pekla na zemi“ (Joseph Roth). Jenomže ta válečná katastrofa měla hluboké kořeny v mladém, pruském, virulentním a expanzivním impériu pohanských Niebelungů a byla s křížkem po jejím funusu neoprávněně ztotožněna s každým malým obyčejným nacionalismem i přirozeným vlastenectvím. Noví budovatelé se rozhodli potírat minulost a zrušit krok za krokem národy, jediný domov, který lidé měli, aby nastolili nového člověka – Evropana, místo něho však dosadili jen evropskou nomenklaturu. A když už začínalo být zřejmé, že každou další smlouvu mezi zastupiteli nomenklatury lidé odmítnou a ze spolupráce se stává zřejmá nadvláda, a nikoli republika svobodných států, ozvaly se hlasy reformátorů s konfederační lidskou tváří, aby něco zachránili ze starého ideálu. Unie měla být přece západní, s jasně vytýčenou hranicí z roku 1054, čili bez byzantských balkánských států o Turecku ani nemluvě a konzervativní, což znamená bez všelidské planetární ideologie. „Společná civilizační hodnota mírové dobrovolné spolupráce neměla být primérně založena na spolupráci státních aparátů ani diktátu z centra (a dodejme ani podloudných záměrů činovníků, kteří nedokáží nic nechat na pokoji). Má to být spolupráce morálních osobností, které by pravidly správného chování položily základ občanské důvěry“…“Jen taková neformální pravidla jsou úhrnem kultury předávané rodinou a školou, jež technokraté nevidí“ (Philippe Nemo). A v praxi pomalé minimální a jen naprosto nezbytné kooperace společného politického prostoru a trhu by magistra vitae jednou rozhodla, zda vznikne nebo nevznikne Západní člověk, tak jak na základě sdílených hodnot vznikal v Americe.

Pozdě bycha honit. Revolucionáři lidem nevěří z principu a pachatelé dobra, vyslanci spásy, jsou netrpěliví a nedůtkliví. A tak dnes, po budovatelském půlstoletí, tak jako jejich předchůdci „pohlavkují své strávníky, za tu bryndu, kterou jim navařili“ (Gruša).