Ve Francii jak známo vládne už po staletí etatismus (měnící se forma státního kapitalismu) a občané odmítli smlouvu ze strachu před “polským instalatérem” čili před uvolněním trhu podle Bolkensteinovy směrnice, holandského komisaře pro interní trh unie, která by umožňovala zaměstnávat levnější pracovníky z nových států ze střední Evropy. V Holandsku byla liberálni pravice naopak rozčarovaná bruselským socialismem, lidé se obávali nových spíš muslimských přistěhovalců, protože multikulturní doktrína evropského soudu neumožňuje přistěhovalectví zásadně omezit, a hlavně, a to se jeví dnes prorocky, se nesouhlas týkal další integrace z obav před dominantním vlivem Německa a Francie.

A přece se za těmi rozpory skrývá společný faktor: spontánní, živelný lidový odpor vůči politikům, kteří se v otázce další integrace vždycky shodnou. Prakticky celý hlavní politický proud v obou zemích byl zajedno a parlamentní hlasování o smlouvě by prošlo zdrcující většinou. Dá se říct, že konsensus politické elity v celé Evropě rozčiluje ulici a vede k nenávisti. Politika má být snahou dočasně sloučit heterogenní zájmy, je hledáním stále nových kompromisů a musí být stále otevřena kritice a reformám (Aristoteles). Integrační politika unie je naopak založena na statické víře v integraci a pozitivistický pricip, že všeho co děla je správné. Proto nevěřící tak často zuří.