Lepší stránku této mánie tehdy představovaly výsledky sportovců. Když dosáhli reprezentanti výjimečných sportovních met, jedno zda vytvořením nového evropského či světového rekordu, nebo vítězstvím na prestižním turnaji, psalo se o tom v novinách, vysílalo se v rozhlase a v televizi s hrdiny sportovišť běžely rozhovory.  

Později se sice ukázalo, že dost velké množství tehdejších oslavenců bylo nuceno brát zakázané povzbuzující prostředky. Dopovali, až se z nich kouřilo. To se ale vyžadovalo. Mimořádné výsledky socialistických sportovců musely světu dokázat, že zřízení, z něhož pocházejí, je po všech stránkách lepší. I tím, že produkuje giganty nejen v šachu či v raketovém průmyslu, ale mimo jiné na sportovištích, kde se přece hraje fair play.  

Pro vnitřní potřebu rekordismu pak taviči vytavili rekordní tavbu, zemědělci sklidili rekordní množství píce a všichni se povinně vyžívali v plnění a překročení plánů.  

Čtvrt století po pádu tehdejšího režimu máme opět rekord. S cizinou se tentokrát nepoměřujeme, protože rekordmanovi je podle všeho číkoli názor na jeho počínání upřímně ukradený.  

Dnes uplynula v historii samostatné České republiky zatím rekordní doba od sněmovních voleb, po kterou nebyl prezidentem jmenován nový premiér. Dosavadní rekord z roku 2006 držel Václav Klaus. Jmenoval předsedu vítězné ODS Mirka Topolánka premiérem 74 dnů po volbách.  

Miloš Zeman ale má větší výdrž než Václav Klaus. Kdo by o tom také pochyboval. Prezident sice prohlásil před mnoha týdny, že předsedou vlády jmenuje člověka, kterého mu nabídne vítězná strana. Jenže málo platné, současná hlava státu prožila valnou část svého života v konfrontačních podmínkách dvou protichůdných světových táborů. Chtě nechtě to na ní muselo zanechat stopy. V tomto kontextu lze výše uvedené prohlášení chápat jako pokus o válečnou lest, která má zmást nepřítele.  

Před zítřejším avizovaným projevem prezidenta republiky na toto téma máme chvíli, kterou lze věnovat dohadům, kdo může být tímto nepřítelem. Bohuslav Sobotka? Bezesporu. To by tak hrálo, kdyby chtěl každý neloajální maník se slabým stiskem ruky stát se ihned premiérem. Jen počkej, zrádce, podus se ve vlastní šťávě, až tě ten tvůj divný úsměv nadobro přejde.  

Je tím kolektivním nepřítelem zatím utajovaná sestava jakýchsi nehodných kandidátů na ministry, které prezident jmenovat nehodlá, byť se v ústavě o tomto jeho právu nemluví? Áno, aj, jak kdysi říkali Lasica se Satinským.  

A je nepřítel také česká společnost, která stále postrádá vysvětlení z Hradu, čemu vděčí za jeho prostoje, když je vláda hotova a už netrpělivě přešlapuje na místě? To ne. Ta jen nestojí za zvláštní pozornost, tudíž může čekat tak dlouho, jak se hlavě státu zamane. Svou úlohu už splnila. Na Pražském hradě sedí Miloš Zeman.  

Autor je komentátorem deníku Právo.