Agentura se také ptala, zda Zeman neporušil zvyklosti a pravidla parlamentní demokracie. Představitelé sněmovních stran většinou navrhovali předčasné volby či sestavení nové vlády na půdorysu nynější koalice, ale prezident se vydal cestou své vlády.
Podle 57 procent lidí však Zeman nepostupoval v rozporu se zvyklostmi. Zároveň si ale téměř tři čtvrtiny Čechů podle průzkumu myslí, že Zeman chce takto posílit prezidentské pravomoci nebo zavést poloprezidentský systém. Opačný názor má jen 28 procent lidí.A nyní vyhodnocení těchto suchých čísel. Prezident ve svém inauguračním projevu slíbil, že bude zemi sjednocovat. Není až tak důležité, že hodnota tohoto slibu byla ihned, a jak se ukázalo, oprávněně, zpochybněna s odkazem na to, že ho pronesl soudně usvědčený lhář. Životně důležité pro všechny lidi v České republice nakonec není, KDO to řekl, ale k ČEMU nakonec jeho kroky naši zemi dovedly.
Stav je takový, že společnost je ve stavu definitivního rozkolu. A znovu: nejde o to, že jednomu z těch dvou nesmiřitelných táborů, které proti sobě stojí, je konkrétní osoba jménem Miloš Zeman až fyzicky odporná, zatímco druhý tábor má k ní vztah podobný tomu, který si na svých poddaných vydobyli v nedávných dějinách Stalin či Mao.
Nebezpečí tkví v tom, že se země neštípla v neškodném sporu o to, jestli je například lepším sportem fotbal nebo hokej anebo zda jsou lepšími domácími miláčky kočky či psi. Rozkol nastal kvůli vztahu k demokracii. Více než třiadvacet let se tady budovala společnost na základech, které jsou obvyklé pro civilizovanější země této planety. Šlo to různě. Občas i hodně ztuha. Mnohé z toho, co se nakonec vyprodukovalo, se spoustě lidí nelíbí. A v mnoha případech je tato nelibost oprávněná.
Jen se často zapomíná, že výsledky oněch třiadvaceti let prezentují nikoli následky vůle cizích mocností či nepřátel zvenčí, kteří nás tlačili do stavu, který si nepřejeme. Všechno, co tady vzniklo, vzniklo z vůle lidí, kteří si své zástupce vybrali ve svobodných volbách.
A nyní stojí proti sobě v nepřátelských pozicích dvě téměř stejně velké skupiny. Jedna si přeje pokračování cesty, kterou jsme nastoupili v listopadu 1989. S tím, že oni sami po ní půjdou jako aktivní občané, kteří ženou své volené zástupce k odpovědnosti.
Druhá skupina vzhlíží k velkému vůdci, který potupí všechny politiky a z vlastní vůle, kterou oni též pokládají za svou, bude jako samovládce rozhodovat, jak se tato země bude řídit a co se v ní bude dít.
První volba nás má přiblížit západní Evropě. Druhá, která, jak se stále více ukazuje, má podporu značné části obyvatelstva, by vedla na východ. K Putinovi a Lukašenkovi.
Toto je situace studené občanské války. Předpokládám, že ten, kdo ji živí, počítá s tím, že do horké fáze kvůli mírné povaze našich lidí nikdy nepřeroste. Je to ale hazardní hra s ohněm.
Autor je komentátorem deníku Právo
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
