Na rozdíl od většiny lidí překvapených, co rok 2016 „vyplodil“, mne to vůbec nezarazilo, ani nezaskočilo. Již v roce 2008 jsem ve své knize napsal, že zhruba do pěti let po ekonomickém kolapsu bude následovat ztráta důvěry v politické instituce.

Ale s tímto sledem událostí jsme se již v historii setkali! Popsal to Marx a Engels v Komunistickém manifestu, když poprvé v historii došlo ke krachu globalizace a následovaly reformní zákony, kterými dělnická třída získala do té doby nevídaná práva. Po pádu britského impéria po první světové válce následuje New Deal a vzniká sociální stát. Po pádu keynesiánské ekonomiky po roce 1968 následovalo období thatcherismu a reaganismu. Ve své knize Capitalism 4.0 tvrdím, že po systémovém pádu globálního kapitalismu ohlášeného krizí v roce 2008, budou následovat srovnatelně velké politické otřesy.

Dokud určitý model kapitalismu úspěšně funguje, progres materiálních hodnot do jisté míry tlumí politický tlak. Když ekonomika ale selže, nejde o pouhou přechodnou fázi vývoje, ale jedná se o symptomy hlubších rozporů kapitalismu, pak vedlejší rušivé společenské dopady kapitalismu jsou až politicky toxické.

K tomu došlo v roce 2008. Na selhání funkce principu volného trhu, deregulace a monetarismus se nahlíželo, že to povede do situace „nového normálního“ stavu. Věřilo se, že je pouze třeba zavést trvalá úsporná opatření a tlumit naše očekávání. Nikdo neviděl v dočasné krizi bank, vzniku nerovností, nezaměstnanosti a přesunu kultur typicky předkrizové období. Nedalo se to držet jen tím, jako tomu bylo u přemrštěných vysokých daní v padesátých a šedesátých letech minulého století. I tehdy uváděné kroky ztratily svoji legitimitu, a to následnou vysokou inflací – stagflací v sedmdesátých letech.

V tom případě pak umírnění reformátoři zabývající se pouze jednotlivostmi, jako je migrace, obchod nebo nerovnost příjmů, zákonitě ztrácejí svůj boj s politiky, kteří kritizují podstatu samotného systému. Radikální myšlenky pak svým způsobem nabývají na oprávněnosti.