Před více jak dvaceti lety jsme zvonili klíči v touze po vlastním názoru, v touze po tom, abychom si důležité a zásadní věci mohli rozhodovat sami. V současnosti se však opět chováme jako stádo a co víc jako rozdělené stádo. Nedokážeme bojovat za svá práva , ale jsme schopni jeden druhého zavrhnout, slovně a možná i fyzicky napadat pro tak bezvýznamnou věc jako je osoba prezidenta. Vždyť v naší parlamentní demokracii je to jen figurka, se kterou pohybují jiní, ekonomicky vybavení vodiči.

Za vlastní práva nejsme schopni vyjít do ulic a dát najevo nespokojenost. To pouze nadáváme doma a u piva, kde všichni víme co je špatně, ale když máme dát svůj názor a požadavek hlasitě najevo formou veřejného vyjádření  třeba demonstrací, zalezeme do ulity jako ustrašený šnek. Je to bohužel jedna z našich vrozených vlastností.

V prvním kole prezidentské volby jsem nevolil žádného z kandidátů, kteří postoupili do kola druhého. Chtěl jsem, aby nás reprezentoval člověk mladý s elánem a né, dnešní kandidáti prominou, lidé u kterých si nejsem jist zda vyčerpají celé jim dané volební období a nebo zda budeme muset uvažovat ze zdravotních či jiných důvodů o volbách předčasných.