Osobnostní deprivace „vyvolených“ doplněná o genom jejich až divošského kořistnictví, byť krytá  pseudodemokratickým systémem volebního pláštíku, jakoby předurčovala naše mocné, bez rozdílu jejich politické příslušnosti, k jejich  jednání na úrovni alfa samců džungle. Dokládá to recyklace jejich dovedného  strhávání  politckých, vládních,  nevládních a dalších systémových struktur a jejich působností do víru asociálního, kořistnického,  koruptivního jednání,  dávajícího jim zapomínat na důvěru s níž jim voliči svěřili vedení věcí veřejných, salus rei publicae. Jen tak lze vysvětlit, že po profesorsky nemravné tržně privatizační explozi, mohla a může pokračovat nekonečná sága dalšího, polymorfně vynalézavého „rozkádání a rozkrádání  státu“, zdokonaleného až k  „prodávání  majetku státu mimo veřejné dražby“.

Praxe MPO totiž umožňuje, aby likvidátorem dvou státních podniků byl týž člověk, který pak podepisuje smlouvy sám se sebou“ ( Právo 28.3.2015, „Stát v tichosti prodává svůj majetek mimo veřejné dražby,“ Jakub Svoboda). Vládní i nevládní aktivity mocných se povětšině odehrávaly a jak vidno i nadále odehrávají,  s přímo predátorksou razantností i nenasytností, obvykle  utajeně, ze zálohy,  pro občanskou veřejnost netransparentně, nebo vůbec bez zveřejňování. Investigativní žurnalisté mohou jen ztěží nahrazovat občany postrádanou účinné veřejné  kontroly nad uplatňováním veřejných peněz. Naše zpolitizované vlády působí již po celé čtvrtstoletí v mravní bídě  a defraudačně, projevůy úpadku naší konkurenceschopnosti i kostlivců ve skříních neustále přibývá, Nejvyšší kontrolní úřad nemá příslušné tretsně právní komeptence.  Bruselem po letech vynucený, jak se ale dalo očekávat zcela bezzubý, alias „vykostěný“ či „vykastrovaný“ zákon o státní službě i s tanečkem kolem fukce nejvyššího úředníka je jen exhibičním potvrzením svévole mocných  Rutinní amorální byrokratická vládní technokracie  zpolitizovaných  vlád, spolehlivě jištěná administrační loayalitou úředníků k státu  zaručované pra aktickou beztrestností i novým odměňovacím řádem,  nemohou nikdy vyvrátit stav faktické poltické fašizace státu.

Marnými  zůstávají  pokusy laické i odboré veřejnosti  o demokracii, o prosazování nápravných opatření formou managementu zdola, o potřebě veřejných, nezávislých a nemanipulovaných forenzních auditů nemluvě. Utrácení státních peněz na projekty  bez důkazného propočtu návratnosti totiž nejsou investicemi, ale jsou jen plýtvavými výdaji státních peněz.  Za tohoto stavu vládní politiky voliči preferují nástup  podnikatelské demokratické oligarchie, která nemůže být a ani nebude menším zlem než vlády předešlé. . Její obratná reflexe  na výtky o konfliktu zájmů  dovedně odvrací útočnou obranou hodnou kick boxu.

Efektivně posloužil zaužívaný spektákl  s odhalováním kosltivců ( Právo, 21.3.2015, „Babiš se po zmařeném útoku navezl kvůli OKD do Sobotky“ , 21.3.2015) . Mocenská realita v ČR  potvrzuje názor exministra financí a dnešního premiéra o  stavu „vyprázdněné demokracii a erozi parlamentarizmu“v ČR. Za daných okolností mohli kontroloři NKU kromě jiného zjistit, že náklady Ministerstva životního prostředí na konzultační, poradenské a právní služby neúměrně narůstaly.  V roce 2010 ministerstvo za ně  zaplatilo 23,3 milionu korun, o rok později 34,8 milionu a v roce 2012 náklady vzrostly až na 48 milionů korun za rok.

V letech 2011 a 2012 například ministerstvo zaplatilo dvěma externím poradcům 848 tisíc korun za mediální služby. A to přesto, že ke konci roku 2012 disponoval odbor kabinetu ministra a i tiskový a marketingový odbor celkem dvaceti pěti zaměstnanci. V roce 2011  MŽP zaplatilo 240 tisíc korun za právní služby externí společnosti, jejíž hodinové sazby se pohybovaly od 5 878 korun do 12 747 korun. Ministerstvo přitom kontrolorům nepředložilo žádné dokumenty, které by dokládaly splnění objednávky. Také na MMR přesáhly nesprávnosti v účetnictví 25 miliard Kč ( tisková zpráva  KA č. 13/19 – 19. 5. 2014).