Básníci, politologové, zákonodárci odpovídají v anketě: Češi, víte, co chcete?

Jan KELLER, europoslanec zvolený za ČSSD

Vůči řečem o národním zájmu jsem výrazně skeptický, i když mne někteří lidé, kteří se omylem považují za levičáky, označují za nacionalistu, zkráceně nácka.
Řeči o národním zájmu byly a jsou až příliš často používány k překrývání sociálních rozporů uvnitř jednotlivých zemí. Osobně nemám tolik fantazie, abych si dovedl představit, jaký hluboký vrozený zájem spojuje třeba bezdomovce se zbohatlíkem. Myslím si, že mnohem více společných zájmů mají jak zbohatlíci, tak bezdomovci napříč různými zeměmi.

Vždycky to nakonec dopadne tak, že se za národní zájem schovávají zájmy mocenské elity jednotlivých zemí, které se tak snaží zmobilizovat podporu pro své vlastní cíle, na svůj národ v zásadě kašlou a jsou ochotni hnát jeho příslušníky do zákopů proti národním zájmům sousedů. A zase si nedovedu představit, v čem může být zájem dánského, českého, německého a baskického zaměstnance nějak zásadně odlišný. Myslím, že ti všichni mají zájem velice podobný – chtějí si udržet práci, nezadlužit domácnost a zajistit svým dětem aspoň takový životní standard, jakého dosáhli oni sami.

Z podobných důvodů se domnívám, že naším nejvyšším národním zájmem je sami sebe neoblbovat řečmi o nějakém národním zájmu.

Bohuslav SOBOTKA, předseda vlády ČR

Nevnímám situaci rozhodně tak, že by se Evropská unie hroutila. Ani žádné její případné oslabení není v našem zájmu. Tváří v tvář zahraničněpolitickým krizím, jako je ta migrační, nebo rusko-ukrajinské válce, naopak potřebujeme být součástí většího akceschopného celku. Žádnou z opravdu důležitých výzev dnešního světa nemohou ani ty největší národní státy řešit samy. Naším národním zájmem je přitom tyto výzvy zvládnout.

Pokud jde o války v Sýrii a Libyi, tedy v zemích, kvůli jejichž rozpadu dnes do Evropské unie přichází nejvíce uprchlíků, ani jednu z nich nevedla a nevede Severoatlantická aliance. Lidi z domovů vyhání dlouhá občanská válka a teror Islámského státu. Souhlasím s tím, že pokud jde o příčiny těchto válek, Západ nemá úplně čisté svědomí a udělal ve vztahu k těmto zemím řadu chyb. Boj proti Islámskému státu podporujeme například dodávkami zbraní kurdským milicím. Společně s dalšími západoevropskými státy finančně podporujeme i provoz uprchlických táborů na Blízkém východě a Balkánském polo-ostrově. Pokud jde o migraci, má vláda situaci pod kontrolou a o totéž usiluje i na evropské úrovni.

Diskuse o národní identitě se objevuje vždy, když je nablízku velká změna, nebo když se lidé změny obávají. V roce 1989 jsme změnu chtěli, přicházela z naší vůle. Ale celá Evropa, do které jsme se vrátili, dnes čelí změnám vyvolaným hospodářskou krizí a sérií krachů velkých soukromých bank po roce 2009 nebo válkami ve svém bezprostředním okolí. Tyto změny vyvolávají v lidech obavy o budoucnost – ať už mají strach o svůj sociální status, nebo z násilí, které vidí na televizních obrazovkách.

Národní zájem ale není možné definovat na základě obav. Správné a účinné je formulovat zájem racionálně a pragmaticky. Jsme středně velká země v srdci Evropy, máme vysoký podíl průmyslu a relativně dobře vzdělanou populaci. Naším zájmem je funkční Evropská unie, bezpečný schengenský prostor, dobré bilaterální vztahy, obchodní i kulturní styky s Německem, se státy V4. Bylo by nebetyčnou chybou připustit, aby v důsledku dnešních obav ze změny přišly vniveč dvě desítky let práce na hájení tohoto racionálního zájmu.

Petr FIALA, předseda ODS

Čas pro diskusi o českých národních zájmech jistě nastal. Snažím se o ni, např. nedávno napsáním knihy „Na konci bezstarostnosti. Co nechceme vědět o Evropě, národních zájmech a zahraniční politice". Těžko lze národní zájem definovat v několika slovech, nechceme-li zůstat u obecných proklamací. Ale ty nám dnes nepomohou. Pro českou zahraniční politiku už skončilo období symbolických cílů, jakým byl po pádu komunismu náš „návrat" do Evropy. Toto úsilí bylo završeno našim členstvím v Evropské unii i NATO. Neměl to však být cíl sám o sobě, ale pouze prostředek pro naplňování našich zájmů. Měla nastat každodenní pragmatická práce. Bohužel však jako bychom se spokojili s tím, že jsme někam vstoupili, a definici a realizaci našich národních zájmů jsme v poslední době tak trochu ztratili ze zřetele. Mít národní zájmy (rozuměj zájmy politického národa) je pro každý stát životně důležité. Nedělejme si iluze, že národní zájem najdeme v zahraničí. Naopak. Kořeny našich zájmů jsou doma. To je zdánlivě banální pravda, ale málokterá vláda se podle ní chová. V řadě případů slyšíme: „Je to pro nás nevýhodné, ale chce to Brusel." Aktuálně jsme toho svědky v případě porážky vlády v otázce uprchlických kvót, což může být nebezpečným precedentem. Hrozí, že se postup silového přehlasování v EU stane obvyklou praxí. Možnost prosazovat naše národní zájmy a hájit naši suverenitu tak bude značně omezena.

V poslední době bohužel vymizel obsah naší zahraniční politiky ve prospěch technokratických řešení. Nemáme jasné priority, kličkujeme, jsme nečitelní a znejistili jsme své dosavadní partnery. Něco jiného říká premiér, něco jiného jeho ministři a prezident se již úplně „utrhl ze řetězu" a de facto realizuje svou vlastní, nezávislou zahraniční politiku, k čemuž ho ovšem ústava neopravňuje. Ohrožujeme své zájmy, svou bezpečnost, suverenitu a prosperitu.

Nepotřebujeme redefinovat naše zájmy, potřebujeme je pevněji ukotvit a konkretizovat s ohledem na naše prozápadní směřování a naše reálné možnosti. Potřebujeme také, aby si národní zájmy současná vláda a prezident nedefinovali tak, jak se jim právě hodí, či jak to vyhovuje Bruselu nebo Moskvě. Platí jednoduchá pravda: pokud neznáme své národní zájmy, sledujeme zájmy někoho jiného.

Emil HAKL, spisovatel

Jsme země, která si v novodobých dějinách nikdy nevybojovala samostatnost, neuvedla do praxe vlastní hodnoty – ekonomické, morální či politické, drobnou výjimkou jsou tu a tam hodnoty kulturní. Jsme a budeme závislí na diktátu zvenčí, čili nám nezbyl čas vytvořit si to nejdůležitější – soudržnost, solidaritu. Tudíž myslím, že každá debata o české identitě musí dopadnout jako špatná groteska.

Války vedené (dnes už nejen) Severoatlantickou aliancí způsobí to, co každý rozsáhlejší konflikt: přerozdělování sfér vlivu. Vedle toho masivní přísun uprchlíků přispěje k urychlení rozkladu beztoho už rozložených evropských státních celků.

Je možno vzhledem k tomu uvažovat o českých národních zájmech? Snad by i bylo, protože vzdor všemu by se nějaké našly. Ale jen do chvíle, kdy si každý za sebe uvědomí, kdo v téhle zemi dělá praktickou politiku, vlastní klíčové podniky, banky. Stačí otevřít internet a mrknout na fotky – netřeba číst.

Oskar KREJČÍ, politolog

Diskuse na toto téma by byla velmi cenná – už proto, že sám pojem „národní zájem" je matoucí. V americké angličtině, která jej proslavila, znamená totéž, co „státní zájem". V češtině skrývá v sobě jak státní zájem, tak i zájem národa. Propojení těchto pojetí obstarává obrozenecká tradice, která v duchu představ o národním sebeurčení vnímá stát jako nejefektivnější nástroj zabezpečení zájmů národa.

Tradiční pojetí národního a státního zájmu se dostává do dvou problémů – a každý z nich může být ve věcné i citové rovině vnímán jako riziko, ztráta svobody či křivda. Těmito problémy jsou rozmělňování suverenity státu a nastupující etnogeneze. Začlenění Česka do EU a NATO znamená přenesení částí pravomocí na nadnárodní instituce, kde rozhodující slova mají mocnosti. Přijímaná rozhodnutí – například bombardování Jugoslávie či kvóty týkající se běženců – mohou být v rozporu s českými národními zájmy. Představa, že zmíněné instituce budou hájit zájmy malých národů, je iluzorní: malé státy a národy čerpají z integračních celků výhody tehdy, když to uspokojuje zájmy velmocí.
Integrační a globalizační procesy nutně otvírají otázku nové etnogeneze – vytváření nových etnicit. Příčinou je prolínání národních charakteristik, což není pouze výsledek míchání genů díky svobodnému pohybu a migraci. I když i tady je problém: k udržení národa jako zvláštního etnika je zapotřebí, aby na jednu ženu připadlo 2,11 dítěte. V Česku je to 1,54 dítěte. Udržet tradiční vizi českého národa není při tomto stavu porodnosti možné. K tomu je nutné přidat stírání původních kulturních charakteristik národa – odívání, architektura, hudba, čistota jazyka –, které se také děje ve prospěch dominujících kulturních vzorů, především anglosaských. V této chvíli se zdá, že uvedené procesy jsou nezvratné. Při normálním vývoji by nová etnogeneze trvala několik set let. Její umělé urychlení například migrační vlnou či pohrdáním suverenitou malých států činí tento proces bolestivý a konfliktní.

Karel SÝS, básník

Čas pro diskusi o nějakém národním zájmu dávno vypršel, respektive ani nikdy neexistoval. Jak jsem ostatně napsal v jedné své básni, záleží na tom, zda velmoci nařídí valčík, polku, foxtrot, kozáčka nebo parádemarš.

Samozřejmě existují úzké časové mezery, v nichž si můžeme myslet, že jsme pány svých osudů. Třeba 1945, 1946, 1947 nebo 1987, 1988. Tyto mezery však představují pouhý oddech či spíše nádech pro velmoci, aby si připravily dostatek žaludečních šťáv pro naše strávení.

Koneckonců v Evropě jsme byli vždy; i naši lovci mamutů, hrdinný Mamutík a sympatický Kopčem, se milovali a množili v pražské kotlině či v Moravském krasu.

Největší náměstí v Písku se postupně jmenovalo Velké, Riegrovo, Masarykovo, Hitlerovo, Stalinovo, Leninovo a dnes opět Velké. Nejvýstižnější by byl název Přikrčené.

Národ, který bourá pomníky několika svých opravdových hrdinů, který přejmenovává své hlavní nádraží podle momentálně vanoucích větrů, který, když nemůže přijít na jméno lidovým milicím, raději zruší jejich náměstí „bez náhrady" (jak se stalo vzápětí po převratu 89), který se už ani nenamáhá zatmelit díry po pamětních deskách, si věru nezaslouží nic jiného než osud ovcí vedených do střižny a nuceného výseku.

Jakuba KATALPA, spisovatelka

Český národní zájem a česká národní identita – opravdu nevím, co si pod takovými pojmy představit. Co to je český národní zájem – zájem lidí, jejichž rodnou řečí je čeština? Nebo těch, kteří mají české občanství? A patří do něj i zájmy minorit, kupříkladu romské nebo vietnamské? Nebo jde o zájem „pravých Čechů"? A kteří to jsou? Chápu, že v krizových dobách se zvyšuje poptávka po srozumitelných, pokud možno osvědčených receptech a národní struna dokáže v části obyvatel velmi hezky rezonovat, ale nejde o víc než o politické proklamace.

Myslím, že nic jako český národní zájem neexistuje. Já například budu ráda, když zástupci České republiky budou plnit své závazky vůči partnerům a místo populistických hesel a rádoby vtipných bonmotů přijdou s návrhy, o kterých půjde vážně diskutovat. Mám zájem o to, abych se v zahraničí nemusela stydět za zemi, ve které žiji. Ale shoduje se můj zájem s lidmi, kteří vyhrožují imigrantům šibenicemi a tolerance je pro ně vulgarismus? Nebo s příznivci současného prezidenta? To, zač se já stydím, je pro mnohé výrazem síly a hrdosti.

Řekla bych, že můžeme diskutovat o zájmech České republiky, o veřejném zájmu nebo třeba o zájmu českých exportérů ovoce, ale ani jedno není synonymem národního zájmu. Jako mnohem smysluplnější vidím otázky po kořenech našeho dnešního strachu, našich dnešních mindráků. Takové tázání by podle mne bylo mnohem potřebnější než honba za národní chimérou. Jenže je o něco takového vůbec zájem? Nejsou to jenom triky „pseudovědců" a „pražské kavárny"? Ráda bych se v tom mýlila.

Eva KANTŮRKOVÁ, spisovatelka

Myslím si, že se ptáte na dvě věci: na státní suverenitu uprostřed EU a na národní identitu ve vlastním státu. Pokud jde o státní zájem, jsme v Evropě stát menšinový. Ale vstupovali jsme do EU jako stát suverénní, a myslím si, že v Unii by měl platit takový řád, jaký Unie na svých členech vyžaduje ve vztahu k vnitřním menšinám: respektovat jejich zvláštnosti, potíže, výjimečnosti, tradice. Výhrůžky finančními sankcemi jsou nejen hrubé a neslušné, ale přímo v rozporu s proklamovaným duchem EU. V tomhle smyslu se mi zdá současný postoj a postup premiéra Sobotky rozumný a prozíravý.

Zmiňujete možnost rozpadu Unie. Mně se zdá tahle okolnost vlastně podružná. Pamatujete? „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm." Přírodní síla národních kmenů je nezničitelná. Prožíváme však obrovskou proměnu světových vztahů, globální propojenost, ekonomická, vojenská, zájmová, politická, některá dokonce i mimo hranice států, je závratná. Vliv a planetární energie se přesouvají do Asie, a něco, asi nám Evropanům vlastní daimonion, mi říká, že jednou si bude klást svou menšinovou otázku celá Evropa, například ve vztahu k Číně.

O národní identitě se mluví snadno, a těžko ji za současného stavu světa definovat. Z pojmů, o které se opírala, vyprchal život. Komu ještě něco živého říká verš „dál, národe můj drahý, věčně dál"? A máme ještě vlast? Nemáme jen stát? Jsme v současné individualizaci jedinců ještě národním celkem? Jsme už jen skákající Češi? Je jazyk, tento kdysi posvátný tmel, důsažnější než třeba angličtina? Je světovost české otázky, jak ji formuloval Masaryk, v duchovním vlivu a smyslu češství, v „božnosti", kterou bychom předali světu, anebo v rozpouštění se do identity vyššího celku? Má se menšinový národ uzavřít do nějakých pojmových klauzur, když s ním v jednom státě přebývají jiné silné menšiny? Otázka na otázku.

A současně zcela jasně různými událostmi prosvítá jedinečnost naší tradice, specifika našeho národního vývoje, a dokonce i zřetelný fakt, že nejednou a nijak slabě „česká otázka" udávala Evropě duchovní směr. „Bez Husa," říkají slovenští luteráni, „by nebylo Martina Luthera." Už z této tradice vyplývá, že samo češství je asi slabá motivace identity, tím spíš, že se dnes prezentuje jako věcný zájem a že oproti minulosti ztratilo duchovní rozměr. Ostatně jeho ztrátou, zdá se mi, trpí Evropa jako celek, a silní v Unii pak sahají k hrozbám a nátlaku. Možná to je ten Rhodos, na který se ptáte. Těžko říct, kdo je jeho prorok. Možná ten náhle se vynořivší František.

Jan SCHNEIDER, analytik

V době, kdy si globálně informačně propojené lidstvo začíná uvědomovat svou globální odpovědnost a z ní pramenící důsledky, pokládám orientaci zpět na „národní zájmy" za příznak nedospělosti. Jako když kluk vyroste a jde do světa, a když je toho na něj moc, vrátí se schovat mámě pod sukně, ale je už tak přerostlý, že to místo hledání útočiště smrdí incestem. Snad je šermování národními zájmy jen projevem určité politické taktiky, nikoliv strategie, utěšuji se.

Mám velmi rezervovaný postoj k pojmu „národní". Paradoxně i v této nádherně geneticky namixované společnosti docházelo k vylučování z národa. Se všemi existenciálními důsledky. Pojem „státní" také není bez pachuti. Nejvhodnějším shledávám pojem „zemský". Je kompatibilní s občanskou společností, živnou půdou demokracie, a vyvádí myšlení na staronové stezky.

Bavme se tedy o zemských zájmech, ale ne hmotných, nýbrž procesních! Stanovovat konkrétní cíle totiž znamená být fakticky obrácen do minulosti a uzavírat svou mysl orientací na známé, namísto otevírání mysli přípravou na nové, neznámé. V budoucnosti nebude většina předpokládaných milníků, ale budou tam jiné a bude podstatné, jak se v těch netušených situacích zachováme.

Mnohem důležitější než zformulované konkrétní zájmy jsou tedy proces a směr jejich hledání a formulování. To potřebují vědět lidé zde i naši sousedé – jakými pravidly se budou čeští zemští vůdci řídit? A jak pevní přitom budou?

Podle mého mínění zemský zájem již procesně formuloval Jan Hus jako vztah k pravdě. A není důstojnějšího směřování než ono biblické dosahování spravedlnosti. S tím souvisí i snižování napětí a budování důvěry.

Diskusi o identitě by mělo smysl vést podobně jako tu o zemských zájmech. Pojmout identitu jako způsob bytí a přemýšlení. Nikoliv „jsem, kterýž jsem", jak bývá nesprávně překládán jeden ze základních biblických pojmů, ale uvědomit si plně, že se „stávám tím, kým budu".

Petr SCHNUR, politolog

Národní otázka, jak by řekl Masaryk, přesahuje úsek našich dějin od rozdělení Československa v roce 1992. Týká se celé historie české státnosti, konstituce moderního českého národa včetně otázky československé. Definice národních zájmů a otázka národní identity jsou dvě strany jedné a téže mince. Abychom ji zasadili do správné relace, je nutné připomenout, jaká politická a ekonomická paradigmata ovládla polistopadové Česko. Záměrně zmiňuji pouze českou část bývalé federace, neboť Slovensko bylo opatrné, což pro mnohého českého prosebníka u evropských vrat znamenalo důvod ponechat Slováky napospas „Východu". Kdybychom si tuto otázku ve vší vážnosti položili před pětadvaceti léty, možná bychom udrželi a vskutku transformovali česko-slovenskou Federaci. Podle našich představ a potřeb, nikoliv direktiv Mezinárodního měnového fondu. Jenže politický duch doby udávala pražská kavárna kolem Václava Havla, a ta měla v otázce jasno: Evropa je „Západ" pod americkým deštníkem, což v praxi znamená EU plus NATO. Není o čem diskutovat, není co problematizovat. A aby celý sametový mejdan dospěl do absurdního konce tak byly zcela nezápadně postaveny do protikladu dva principy: občanský a národní. Toto „buď a nebo" totálně zablokovalo možnost věcné, pozitivní diskusi o národních modelech i státních zájmech a bylo jedním z faktorů, které rozbily Československo. Být „občanem" a „Evropanem", což implikovalo vstup do NATO a EU, se zdál být na české politické a intelektuální scéně politický imperativ doby, který jednou provždy vyřeší naši trnitou cestu dějinami. Pro národ coby přežitek 19. století na ní nebylo místo. Česko nemělo vůli autenticky definovat vlastní pozici, národní zájem, který jednoduše odevzdalo do rukou transatlantických mocenských struktur.

K Havlovi ještě jedna krátká, nicméně veledůležitá poznámka. Jeho „vize návratu do Evropy přes Německo" dosáhla vskutku tragikomického naplnění. Fakticky nemáme evropské Německo, jak ujišťoval Helmut Kohl, ale německou EUropu. U každého, komu opravdu záleželo na demokratické, sociální Evropě rovnoprávných partnerů, musel během tzv. německého sjednocení zvonit alarm. Nešlo o sjednocení, ale o anšlus, a přesně tak se vedlo východním kandidátům na členství v Unii. Řecký výprodej nebo imigrační tsunami jsou nejčerstvějšími příklady německého vůdcovství „Evropy".

A podobně se věci mají s NATO, které se novou imperiální vojenskou doktrínou obrany globálních zájmů mimo mezinárodní právo rozloučilo s minulostí, ve které mělo bránit teritoria členských států, navíc v propojení s Chartou OSN. Čímž se dostáváme k českým národním zájmům, jak se mi jeví; v jaké míře a jakou cestou jich lze dosáhnout, je věcí národní vůle a politické diplomacie. Dnešní doba ukazuje, jak tvrdá je evropská realita. Není pochyb, že Československo ve federativní nebo konfederativní formě by v ní mělo větší ekonomický, politický i obranný potenciál. Slováky a Čechy spojuje víc, než rozděluje. V našem zájmu není agresivní, asociální a antidemokratická EUropa Maastrichtu, Lisabonu a TTIPu, ale solidární Evropa suverénních a rovnoprávných národů, jak ji chápal a propagoval Charles de Gaulle. V českém zájmu není naše účast na imperiálních válkách Severoatlantického paktu, ale aktivní obrana mezinárodního práva.

V zájmu ČR není konflikt s Ruskem, do kterého Evropu tlačí Spojené státy, ale naopak co nejlepší vztahy s Ruskou federací a eurasijským hospodářským prostorem. Západní Evropa abdikovala na vlastní hodnoty a rozpadá se zevnitř. Nikoliv navzdory EU, ale naopak díky ní.

A USA, které roznesly kult násilí do celého světa a permanentní válčení povýšily na mezinárodní diplomacii, přestávají být jeho pánem. Váhy dějin se pomalu ale jistě začínají svažovat na východ – ekonomicky, vojensky i politicky. Tohoto trendu by si měla být ČR vědoma a neměla by ho zaspat. A last, but not least: v národním zájmu není euro, ale rozhodné setrvání mimo eurozónu. Na závěr zásadní otázka pro každého z nás: máme vůli být subjektem dějin, nikoliv pouze jejich pasivním objektem?

Anketa byla publikována v Literárních novinách č.10

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami