Ale když se k tomu nemají myslitelé profesionální, možná by nám amatérům stálo za to už teď trochu začít mudrovat, jak by mohla politická pravice vypadat v příštích parlamentních volbách, kdyby se vycházelo z výsledků obecních a senátních. Ty se sice za mizerné voličské účasti nedají brát vážně jako volby, ale třeba bychom z nich mohli vyčíst, kdo je co a jakou má šanci.

Na levici slábnou sociální demokraté i komunisté. Jejich hlasy vesměs přecházejí k babišovské politice „stát je moje firma a živnostníci ji okrádají“ a k zábavnému lidoveckému koktejlu „nilevice-nipravice“ (též zvanému „kam vítr tam plášť“), koktejlu jen prohráblému ale neprotřesenému („stirred but not shaken“), aby jeho jednotlivé ingredience neztratily šanci přizpůsobit nabídku případné změněné poptávce. Skoro by se chtělo říct klidně volme všichni lidovce, protože ať volíme kohokoli, nakonec je stejně najdeme v každé vládě. Na pravici zjevně končí éra TOP, z níž se nakonec vyklubal jen jakýsi politicky korektní fan-club lidově (rozuměj stejně vulgárně jako Zeman) mluvícího aristokrata, levicověji lnoucího než jsme si mysleli. Ukazuje se, že stoupenci této strany, v principu neo-havlisté a pseudo-liberálové (též přezdívaní „pražská kavárna“ a „sluníčkáři“), nejsou tak početní, jak se zdá z rámusu, jaký vydávají v podvědomém tušení, že éra jejich vševědoucnosti končí a stávají se politicky bezprizorní. Proto asi taky tolik hluku pouličního, nahrazujícího regulérní demokratické politické klání.

Do tmy se propadá Úsvit postrádající po odsunu Okamury jedinou zapamatovatelnou osobnost či identifikovatelné politické téma kromě odvaru „okamurovštiny“. Novorozeně Alternativy pro Česko se narodilo mrtvé (že by se jeho přezdívka „apači“ příliš podobala „komančům“?). Zapadly všelijaké ty bloky a antibloky, v nichž už nebylo možné se vyznat, a zaplaťpánbůh. Na jedno procento nedosáhla ani ta hrstka „nicnežnárodovců“. Vyšumují Svobodní, kteří z někdejšího nadějného pokusu o fúzi liberalismu s konzervatismem naskočili na sáně liberalismu a vezou se na nich setrvačným skluzem do říše zapomnění.

Volební masakr pravice přežívají jen dvě: ODS a SPD vykukují nad pětiprocentní hladinu i přes pošramocený reklamní image, s jehož napravováním budou mít hodně práce. ODS se zavedenou přezdívkou „ódesáci“ pořád matně zavání kmotrovstvím a jestli se od něho skutečně oprostila, měla by se možná přezdít na „občáci“, chce-li dát najevo, že je tu konečně opět i pro občany. Zkratka SPD do lidového povědomí dosud nestačila prosáknout, tak si připomeňme, že je to Okamura chrabře přežívající podraz Úsvitu, s nímž si ho mnozí pořád pletou. Protože zkratka vyjadřuje „přímou demokracii“ (jejíž smysl a praxe potřebují ujasnit, než budou voliči vědět, co tu vlastně volí), začněme jim třeba říkat „přímokrati“, aby se nám už s nikým nepletli.