Zeměmi Evropské unie se prohnal silný vítr eurokritických nálad, který kulminoval ve druhé a třetí největší zemi EU (Velká Británie, Francie), kde zvítězily populistické strany reagující na byrokratizaci centralizující se Evropy a totálně nezvládnutou imigrační politiku.

Rozžvanit do neurčita

Úspěch podobných uskupení ve státech malé a střední velikosti by se dal ještě relativizovat známými frázemi o „pevné proevropské většině“ v Evropském parlamentu. Dokonce i senzační první místo Nagela Farage v britských volbách by se dalo smést se stolu s odůvodněním, že vzhledem k tamnímu volebnímu systému stejně nemá šanci dostat se do vlády, takže co. Tím, co se však nedá „rozžvanit do neurčita“, je volební vítězství francouzské Národní fronty.

Pokud se totiž v příštích třech letech neodehraje pokus o korektury dosavadní evropské politiky, může si francouzský volič v příštích prezidentských volbách zvolit do čela státu ženu – Marine Le Penovou. Hlavní tvář pravicově populistické Národní fronty by totiž jako hlava francouzského státu měla takové možnosti, že by mohla daleko silněji otočit kormidlem ztuhlé evropské politiky. Před politiky EU stojí dvě cesty, jak se vyrovnat s eurokritickými náladami.

Jednou je akceptovat některá témata, anebo je nadále ignorovat a riskovat, že ke změně evropsko-unijní politiky dojde stejně, jen oklikou přes volby v národních státech. Dnes se nehraje o to jestli, ale kdy a jak.

Pasivní protest

Výsledky evropských voleb v Česku jsou ukázkou toho, jak politický cyklus tam a tady je odlišný. Překvapení loňských sněmovních voleb, Tomio Okamura, dramaticky neuspěl s tématem, které je v mnoha zemích západní Evropy číslo jedna – imigrace.