Snad nejtypičtějším příkladem je Václav Klaus; téměř od počátku byl kritizován, jeho aureola však definitivně vyhasla až po jeho amnestiích. Také proto již Masaryk říkal: „Od politiků zlepšení morálky nečekejme“. I zde je ovšem třeba dodat: až na výjimky.

Michal Hašek tou výjimkou v žádném případě není. Je to jistě mimořádně inteligentní, schopný a výřečný politik, od počátku však vysílající i varovné signály: ctižádostivost, machiavelismus a sklon demagogii. Ta se nakonec proměnila v očividné lhaní. V pokleslém českém prostředí to podobně jako Klausovi donedávna nijak nevadilo, bylo to dokonce i jistou výhodou, neboť i Hašek byl „jen jeden z nás“. S takovými mnoho lidí sympatizuje, podporuje je nebo se snaží být součástí jejich klanu.