Můj život proběhl v osvícené době, která se nazvala komunismem. Podle svých konstruktérů měla být nejvyšším stadiem vývoje lidské společnosti. Mne ta doba, její lži, zlo, které plodila, naučily myslet. Pochopil jsem velikost křesťanství, božský obsah Ježíšova poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Svou pílí a úsilím se mohou pozvednout a povznést. Bůh naše jednání, naše činy sleduje, vidí – u Posledního soudu bude Bůh veškeré naše konání na tomto světě vážit a soudit.

Pochopil jsem velkolepost, vyváženost obou složek božského poselství. Křesťanské náboženství dokázalo za staletí do milionů individuálních lidských myslí, do společenské mentality vestavět společný hodnotový systém. Miliony lidských bytostí, které po generace a staletí po sobě následovaly, měly blízké vnímání světa. Ďábla, kterého všichni máme ve své duši, dokázal člověk po většinu času držet na uzdě.

Za komunismu jsem pochopil nenahraditelnost duchovního fenoménu, který označujeme slovem morálka, morální systém. Postkomunismus přispěl k mému pochopení, že ta duchovní kvalita může existovat, může být přítomna v našem životě jen tehdy, dokážeme-li život vnímat, vztahovat k abstraktnímu duchovnímu pojmu, který nazýváme Bohem. Žádné listiny lidských práv, právní řád, lidské instituce nic takového nezajistí, nebudou platit. Budou zneužity. Lidské instituce nejsou schopny Boha nahradit.

Po celou existenci člověka jako společenského tvora probíhal v jeho duši, i v úrovni společenského vnímání světa spor, konflikt o hranicích, které člověk může a které nikdy nesmí svým myšlením, svými činy překročit.

Evropský svět, jeho duchovní vzestup, plody jeho kultury, pozdější povznesení materiální, hospodářské, má své kořeny v judaismu, v antice. Završila je zkušenost antického Říma, jeho otroctví a nerovnosti, formulovaná v Ježíšově křesťanském poselství. Poselství rovnosti si lidských tvorů před Bohem, odpovědnosti za vše, co na své pozemské pouti člověk činí. Garantem božské rovnosti, která člověka povznesla z úrovně zvířete, byla víra v Boží oko, které na nás hledí a váží, zda se božské rovnosti nezpronevěřujeme a nepřestáváme být lidmi. Ježíšovo poselství uvolnilo síly lidského ducha, dalo naději poníženým, že se mohou vlastními silami povznést. Dokud byla víra v Boží oko, existovala míra – kontrola udržující hranice našich činů.