Nejsme státotvorný národ, naše city vzplanou, když je zřejmé, že oheň nebude pálit. Hoří, když nehrozí popáleniny. Vzplanuvší nadšení po generace vždy končilo v podivné začoudlosti a smradu. Na povrch po každém revolučním vzepětí vyplouvají větší kreatury – lidé morálně horší než jsou ti, kteří byli ze scény odstraněni. Svůj stát jsme vytvořili na troskách středoevropské Habsburské monarchie, státního útvaru, který po tři století integroval malé národy ve středu kontinentu. Pomohli jsme zničit politický organismus, který Střední Evropu ubránil před expanzí osmanské říše. Mocensky tato monarchie stabilizovala prostor mezi Pruskem a Ruskem, mezi Německou říší a Ruským impériem. V devatenáctém století bylo Rakousko-Uhersko solidním právním státem, právo a zákon nebyly jen na papíře, ale skutečně platily.

Československo jsme postavili na národnostním principu. To, co vlastenci a bojovníci za samostatný stát vyčítali Rakousku-Uhersku – nadvládu Němců a Maďarů –, jsme ve vlastním státě otočili naruby a významně přitvrdili. Do základů státu jsme si vložili časovanou bombu. Neprozíravost evropských politiků, vítězů První světové války, a jejich neschopnost rozumně řešit problém svých mocenských choutek, pomohly zplodit nacismus. Poté novou a ještě hloupější válku, válku sebevražednou.

Českoslovenští političtí vůdcové pomohli zničit státní útvar, který po tři století integroval malé národy ve středu Evropy a zaručoval v tomto prostoru mír. Když čeští vlastenci dosáhli svého státu, neměli potřebnou odvahu ani přesvědčení a nebyli odhodláni za svůj stát platit svými životy. Za samostatnost, „po které jsme tak toužili“, jsme nebojovali. Nepostavili jsme se nacistickému zlu, které jsme svou neprozíravostí pomohli odvázat z řetězu. Výzbroj a opevnění jsme bez boje vydali Hitlerovi, takže mohl více řádit.

Po válce, ve které jsme jako stát bojovali jen symbolicky, jsme vyhnali tři miliony Němců – lidí, kteří na území žili po generace a byli zde doma. Stvrdili jsme svoji nesolidnost a svůj mindrák. Netrestali jsme individuální vinu a zločin. Pomstili jsme se celému společenství, protože se to zdálo výhodné. Jednali jsme stejně jako náš nastávající okupant a zotročitel totalitní Sovětský svaz. Tímto činem jsme se ještě před Únorem stali součástí „tábora míru a socialismu“. Únorový převrat byl logickým uzavřením toho, co jsme svým jednáním a většinovým chováním připravili a přijali. Nemáme to na koho svádět.

Po „Vítězném únoru“ vyplavala na povrch společenská spodina. Aby si zajistila svoje společenské postavení, všichni, kteří za války věděli, co je čest a jejich povinnost a bojovali proto proti nepříteli, putovali do vězení a stali se občany třetího řádu. Budovatelé lepšího příští nastavili jako normu křiváctví a vypočítavost. Slabošský pokus o „humanizaci“ zlořádu importovaného Únorem z vlasti světových proletářů v roce 1968 nebyl pokusem o odstranění zvrhlého nemorálního systému. Ti, které zločinný systém vynesl nahoru, zpohodlněli a chtěli systém změkčit – humanizovat. Toužili si užívat výhod svého postavení bez stálé obavy, že je hrubá technologie nastavená „otci zakladateli“ také semele. Polovičatá vzpoura československých budovatelů socialismu pomohla nastartovat „reformu“ Stalinova kavkazsko-proletářského komunismu v jeho sovětské vlasti. Původní banditský komunismus již neodpovídal době, aparát nebyl schopen řešit problémy socialistické říše.