Že nevíte, co taková konzerva je? Tak já vám to vysvětlím. Nejdřív musíte zažít něco krásného, dojímavého, veselého, nezapomenutelného. No právě tady je právě problém. Spousta věcí se na první pohled jeví nezapomenutelnými, ale pak přijdou chvíle temna, a kdepak ty krásné zážitky najednou jsou? Správně, k nenalezení. A tak je třeba se připravit.

Nejdřív si v tu pravou chvíli uvědomíte, že prožíváte něco milého, cenného, možná neopakovatelného. Kdepak, to není samozřejmé! Divili byste se, kolika lidem už tahle první fáze dělá potíže. Potom si dovolíte pár sekund, nebo i minut skutečně plného prožití. A poslední fází je samotná konzervace této vzpomínky.

Konzervantem je tu vnitřní poděkování za to, že se vám této chvíle dostalo. Pocit radostné vděčnosti se totiž dobře vrývá do paměti, protože je to emoce, kterou má náš mozek rád. A duše ostatně taky.