Slovenské národní povstání je vnímáno u našich východních sousedů rozporuplně, podobně jako někdejší Slovenský štát. Souvisí to s komplikovanou otázkou, co má člověk dělat proti zlu, když se ocitne na straně zla. Řešili jsme ji i v dobách studené války, kdy komunistický blok ohrožoval svobodný svět, a my se ocitli na špatné straně železné opony.  

Slovenský štát byl během 2. světové války spojencem Hitlera. Zachovával si fiktivní samostatnost. Posílal Židy do koncentráků a Slováky na východní frontu. Byl uchráněn velkých válečných otřesů a těšil se relativní hojnosti. A aby byly věci ještě trochu komplikovanější, jeho prezidentem byl katolický kněz Jozef Tiso, který se zpronevěřil duchovnímu poslání, ale v očích mnoha obyvatel představoval autoritu.  

Jenomže Slovensko bylo na špatné straně. Před koncem války řešila proto řada lidí otázku, co je správné udělat. Generálové slovenské armády Rudolf Viest a Ján Golian dospěli k závěru, že správné bude povstání. Jednak proto, že urychlí postup sovětské armády, a také proto, že smaže ze Slovenska skvrnu spojenectví s nacisty. Plán by to byl dobrý, kdyby se nevyskytly dvě komplikace. Partyzáni spustili akce příliš brzo a bratislavská vláda pak souhlasila s nasazením německých vojsk.