Nyní se dokonce uvažuje o nasazení amerických zbraní. Navíc hovoříme o (dez)informační zákopové válce, přes niž se valí oblaka otravných plynů. Vynořila se řada obskurních webů a sociální sítě jsou zapleveleny propagandistickými videi z obou neústupně zaťatých stran.

Není žádným tajemstvím, že na začátku 90. let minulého století bylo Kremlu západními státníky verbálně slíbeno, že se NATO neposune ani o jednu píď východním směrem, nastal však pravý opak. Moskva vnímala západní „Drang nach Osten“ až ke svým hranicím celkem logicky jako ohrožení nejen vlastní bezpečnosti, ale i jako ohrožení jejích zájmů v blízkém zahraničí. 

Musíme být schopni empaticky vnímat obavy Ruska, tedy takovým způsobem, jako kdyby se v jeho postavení ocitlo západní společenství či spíše civilizace. Jak bychom jednali v takovém hypotetickém případě my? To ale automaticky neznamená, že se s tímto pohledem ztotožníme a budeme Moskvě stranit a omlouvat její vměšování se do záležitostí jiného státu zásobováním proruských separatistů zbraněmi. 

Když se v roce 2008 jednalo o tom, že by se Gruzie a Ukrajina mohly připojit k Severoatlantické alianci, ruský ministr zahraničí Lavrov prorocky konstatoval, že by takový krok mohl vést k rozpoutání vojenského konfliktu.