Rozvinutá a mnohovrstevná industriální společnost je řízena dvěma zákonitostmi, které neustále hrozí ji rozvrátit, pokud se lidem nepodaří tyto zákonitosti ovládnout.

První zákon, nazvěme ho třeba zákon nestability, pojmenoval kybernetik Rosse Ashby. "Je-li systém složen z mnoha subsystémů, pak tendenci dominovat systému projevuje subsystém nejméně stabilní".

Druhou zákonitost, řekněme zákon malé skupiny, definoval futurolog Alvin Toffler: "S růstem vzájemné závislosti získávají možnost způsobit rozvrat stále menší skupinky".

V těchto dvou pravidlech složitých systémů jsme dnes uvězněni. Globální ekonomická krize, která vypukla roku 2008, se stala obludnou ilustrací pravidla prvního. Mocné ekonomické subjekty asi jako první pochopily, že moc již dávno nepramení z propůjčené důvěry lidí, důvěry, která by stála na racionálním vděku za to, že jim ekonomické subjekty poskytly nějaký blahobyt. Došlo jim, že mnohem efektivněji lze na sebe uvázat moc a rozhodování tím, že se ve složitě diferencovaném a hyperpropojeném světě stanu zdrojem nestability. Vzpomínám si, jak měli zpozdilí revolucionáři na počátku krize jas v očích, jak žili v iluzi, že "dějiny jim dávají za pravdu", jak se komicky mýlili v tom, že prožívají jakousi satisfakci. Smutné oči burziánů viděli v tu chvíli mnohem dál. A revolucionáři museli po jisté době s hrůzou zkonstatovat, že moc ekonomických obrů nebyla jejich destabilizací oslabena, ale právě naopak, svou nestabilitou si vynutily, aby se jim celý svět ještě více přizpůsobil, ba aby se do čepice složil na jejich záchranu.

Globální ekonomická krize (z let 2008-navždy) byla epochálním přelomem, začala jí nová éra, kde moc počíná pramenit ze slabosti, kde rozkaz počíná připomínat vydírání sebevraha - "podřiď se mi, nebo se zničím!". Z hlediska politické teorie jde o zrod jakéhosi perverzního kapitalismu, avšak z hlediska teorie systémů o cosi, co jsme měli již dávno očekávat.