Mám-li hovořit o působení bratří a sester ve své vlasti zde na jihu krásné Francie, musím přece jenom vzpomenout historii křesťanství v České republice. Českou republiku dnes tvoří historicky tři země, Čechy, Morava a jižní cíp Slezska. Zbytek Slezska je součástí Polské republiky. Slezsko přestalo být částí Českého království po prohrané bitvě v době za vlády Marie Terezie, matky královny Marie Antoinetty.

První zmínka o křtu v našem prostoru pochází od markomanské královny Fritigildy biskupu sv. Ambroži do Milána. Žádá o směrnice pro udílení křtu. Odpovědi se však nedočká. Když se sama za ním vydala do Milána, nebyl již naživu. Samotný název Čech, Bohemia, však pochází od keltských obyvatel tzv. Bójů. Vím, že slovo bohemian dnes má trochu jiný význam, než označení Čecha. Slovanské obyvatelstvo se seznamuje s křesťanstvím především díky iroskotské misii v 7. a 8. století. První státní útvar vytváří franský kupec Sámo a zůstává otázkou, zda byl, či nebyl křesťanem. Moravští stařešinové přijímají křest v Pasově v roce 831 a čeští lechové v roce 845 v Řezně. Modlitba Páně „Otčenáš“, prozrazuje, že český překlad byl pořizován z Vulgáty.

Dějiny českého státu jsou však spojovány se křtem knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily na Velké Moravě. Čechy jako takové patřily od doby Karla Velikého do rámce obnovené Římské říše. Naproti tomu na území Moravy vzniká první slovanský státní celek za římskou hranicí a je zásluhou věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje z řecké Soluně. Je jedna velká diskuze o jejich etnickém původu. Mnozí se domnívají, že jejich matka mohla být slovanského původu. Tito slovanští apoštolové, sv. Cyril a Metoděj, patroni Evropy, mají zásluhu na vytvoření soustátí slovanských národů, které přijímají křesťanství spolu se slovanským překladem Bible (řecké Septuaginty) a také i slovanské liturgie. Jejich zásluhou je vytvoření Střední Evropy jako „papežského léna“. Na Moravu jsou pozváni panovníkem Rostislavem v době, kdy pasovský biskup v čase dlouhodobé nemoci nemůže vykonávat svůj úřad. Dochází však k tomu, že tato z počátku byzantská misie se vydává do Říma a papež Hadrián II. schvaluje liturgické knihy i překlad Písma na oltáři v bazilice Santa Maria Maggiore. Na Moravu se zpět vydává sv. Metoděj jako arcibiskup se sídlem původně v panonském Smirniu, neboť vlivem i předchozího křtu v Pasově a Řezně, nacházíme základy kostelů arcikněží pasovského a řezenského biskupství, kteří spravují území Moravy a Čech. V případě Moravy je to jedno ze sídel panovníka, dnes bychom mohli říci mikulčický Velehrad a také i v Praze na Hradčanech nacházíme základy kostelíka, který předchází prvnímu hradnímu chrámu v Praze, tj. mariánské svatyni, vystavěné knížetem Bořivojem.

Pro nás dominikány bude vždy zajímavé, že tato misie sv. Cyrila a Metoděje se konala pod patronací sv. Klimenta, římského papeže a mučedníka. Sv. Cyril zůstává v klášteře v Římě, krátce nato umírá a je pohřben v bazilice sv. Klimenta, kterou již po dlouhý čas spravují naši irští bratři dominikáni. Tak se každý rok 14. února setkávají zástupci slovanských národů ve svatoklimentské římské bazilice. Není nezajímavé, že idea státnosti zpracovávaná sv. Metodějem, který patřil před vstupem do kláštera v řeckém Olympu mezi význačné představitele politické správy Byzantské říše, reprodukuje myšlenky tvůrců ideje královské moci, jakými byl remešský arcibiskup Hincmar, či jeho spolubratr biskup z Mét. S touto ideou státnosti se setkáváme u všech státu Střední Evropy včetně Kyjevské Rusi. Zásluha je připočítávána druhému pražskému biskupovi sv. Vojtěchovi, který patří k triumvirátu tvůrců Evropy druhého tisíciletí, což byl papež Silvestr II., císař Ota II. a zmiňovaný biskup sv. Vojtěch - Adalbert. Proto je také sv. Vojtěch považován za prvního Evropana a spolutvůrce útvaru, který nazýváme Střední Evropou. Toto území se vymanilo s církevního vlivu jak východního, tak západního císaře, což se nejvýrazněji projevilo v pravomoci uherského krále, který sám jmenoval biskupy.

Tato pravomoc s titulem apoštolského veličenstva byla přijímána Habsburky, kteří byli panovníky podunajské monarchie Střední Evropy. Sv. Vojtěch sám se stává členem benediktinské řehole, vstupuje do kláštera na Aventinu, ve kterém žije v symbióze jak západní tak východní ritus, což vytváří také jeho porozumění pro symbiózu obou ritů na území jeho pražské diecéze, která se rozkládala na území Čech, Moravy, jižního Slezska, Horních Uher - dnešního Slovenska, až po Povislí zvaného též Malopolsko, či Krakovsko. To je důvodem proč i v Krakově nacházíme nejstarší kostel sv. Vojtěcha na rynku města Krakova a katedrála na Wawelu nese titul sv. Václava. Můžeme tedy i papeže Wojtyłu, sv. Jana Pavla II., považovat jistým způsobem za nástupce sv. Vojtěcha.