Na přelomu 19. a 20. století sv. Václav pomyslně sestupuje ze svatovítské katedrály do moderního centra rozrůstající se a proměňující se metropole, která jako hlavní město hledá svou orientaci. Mám na mysli událost vzniku Myslbekova sousoší na Václavském náměstí. Je to doba vypjatého nacionálního šovinismu a bezradného bloudění politiků v předvečer první světové války. Kam budeme patřit, až skončí? K panslovanské Ruské říši, či najdeme útočiště ve stínu nové velmoci, kterou reprezentoval pruský Berlín? Anebo půjdeme svou vlastní cestou proti všem? První světová válka přepsala mapu světa. Její důsledky i přes versailleský mír nevrátily Evropě stabilitu. Strůjci druhé světové války rozmetají na dlouhá desetiletí i mapu Versailleské smlouvy. Dlouho ještě nebudou platit žádné dohody a místo cti bude vítězit slávychtivá zlovůle. Dnes, kdy se opět můžeme těšit ze svobody, se ovšem otázka sv. Václava klade znovu: Kam patříme?

Spravedlnost a odvaha

V tzv. druhém životě sv. Václava po jeho smrti se dále formuluje jeho poselství, které má kořeny v jeho vládě. Je utvářen přirozený, nezpřetrhaný vývoj porozumění jeho historickému konání. Světec, který buduje náš stát, je vzdělaný muž. Do dějin vstupuje s výrazným zájmem o spravedlnost, o čemž nás zpravují svatováclavské legendy. V současném světě, ve kterém se tak silně rozevírá propast mezi bohatými a chudými, což v dnešní době globalizace stále silněji představuje rozdíl mezi severem a jihem, je tento apel velikou výzvou i pro nás.

Svatý Václav je rovněž mužem odvážným. Již od raného středověku až do 20. století vystupuje v legendách jako obránce své čeledi. Nejvíce to připomíná pověst o blanických rytířích, ale i rozšíření svatováclavského chorálu v husitské době a připomenout můžeme také Halasovu báseň, kterou náš básník napsal prorocky ještě před Mnichovem.