Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, připomínáme si letos 70 let od tragické události, která zasáhla krutě a nelidsky obyvatele Lidic, ale také všechny občany v okupovaném protektorátě i v exilu.   

Vyvolala solidaritu po celém světě. O tom svědčí obce nesoucí název Lidice v jiných částech světa, jako i řada osobních jmen, především žen, které tak nosí ve svém srdci. Svou přítomností nejsou jen projevem soustrasti a spoluúčasti, ale také varováním.  

První informaci o Lidicích jsem obdržel jako předškolák. Na fotografii z USA stojí s kyticí růží před pomníkem lidických obětí plačící Edvard Beneš, prezident exilové vlády v Londýně. Neuměl jsem číst, a tak mi rodiče objasnili nejen legendu fotografie v knize pamětí Edvarda Beneše, ale také celý příběh.  

Měl jsem možnost vidět tohoto starého pána ještě jednou, a to při otevírání Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové v poválečném období. Lidice jsem už navštívil několikrát – jako dělník Závodů Vítězného února v 60. letech, při křížové cestě, kterou po listopadu 89 pro katolické intelektuály vedl rakouský biskup Egon Kappelari v upomínkovém areálu, rovněž tak při inscenaci Křelinovy novely hercem Gabrielem Částkem.  

Naposledy to byla beseda s panem Zdeňkem Mahlerem o filmu, který se v Lidicích odehrál a vypovídá o statečnosti lidických mužů, žen i dětí, ale také o občanské statečnosti, víře a lidskosti lidického faráře Josefa Štemberky. Příběh malé české obce ukazuje, že žádná obec, žádné místo, žádný člověk není bezvýznamný, ale právě naopak. Naše svoboda byla vybojována také díky oběti lidických mužů, žen a – s bolestí, ale s úctou chci dodat – také díky obětem lidických dětí.