Vážený pane nuncie,
otče arcibiskupe Mons. Danieli Balvo,

děkuji Vám za vedení eucharistické liturgie a za podnětnou homilii v naší české řeči. Děkuji vám všem, kteří jste přijeli na letošní svatováclavské oslavy, nebo je sledujete z televizní obrazovky či rozhlasového přijímače. Je to devadesát let od milenijních oslav mučednické smrti svatého knížete Václava, které znamenaly smír v našem státě a uzdravení po bouřlivých událostech, které vedle radosti z nabyté svobody a smíru, znamenaly také hledání kompromisů a společných kořenů v mnohonárodnostním státě, kterým byla Československá republika.

Pokud se zamýšlíme nad smyslem dnešního svátečního dne a hledáme odpovědi na různé otázky, odpovím vám slovy docenta Vratislava Vaníčka z jeho monografie o sv. Václavovi: „Pokud se zamýšlíme nad naší národní a jazykovou identitou, nad jejími kořeny a nejstarší duchovní podobou, možná i nad smyslem politické existence českého národa ve středu Evropy, dojdeme chronologicky vždy až k místům a památkám spojeným se sv. Václavem. A samozřejmě také o něco dále, v případě panovnické moci a křesťanství na Velkou Moravu, odkud Přemyslovci převzali svou víru (jak připomíná legenda o mariánském paladiu země české, měděné plastice s příměsí zlata, údajně darované Metodějem sv. Ludmile, Václavově babičce). Žádná studie věnována identitě českého národa nemůže pominout reflexivní hymnus: Svatý Václave, vévodo České země, kníže náš, který je svým způsobem i novodobou obranou jeho existence (nedej zahynouti, nám ni budoucím).“ (viz Vratislav Vaníček: Svatý Václav, str. 7) Tento hymnus zazní nakonec našich oslav.