Slavíme Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, nejstarší mariánský svátek, který k nám připutoval z rodné země Matky Ježíše Krista, z Východu. Víme, že mariánská úcta se šířila zákonitě s hlásáním křesťanství, proto je také zcela jistě zajímavé, že mezi nejstarší poutní místa nepatří svatyně té, která se nachází uprostřed modlící se církve spolu s apoštoly, té kterou text apoštolských skutků zmiňuje na prvním místě oslovením Matka Ježíšova. Slavný americký historik umění Adams, člen episkopální církve, napsal při popisu poutní mariánské svatyně v Chartres: „Mariánský kult je součástí života křesťanů tak, jako v životě každého člověka hraje nezastupitelnou roli jeho matka.“ Myslím, že i to nás dnes může spojit se všemi křesťany v duchu ekumeny, bez ohledu na místo jaké v té které církvi má mariánský kult.

Novou dimenzi získává tato slavnost prohlášením dogmatu Nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v roce 1950.

Jedinečným způsobem vystihl tuto situaci Graham Green ve svém pojednání o paradoxu křesťanství. Rozvažuje nad smyslem této pravdy víry a jakoby s ptačí perspektivy hledí na bitevní pole, rozbombardovaná města a hekatomby mrtvých. Moderní války si berou oběti především ne z řad bojujících členů armád ale civilistů! Jsou to ženy, matky a děti, které naplňují statistiky zabitých, zraněných a těch, kteří ztrácí střechu nad hlavou. Nestačily hrůzy druhé světové války, ale byla rozpoutána bezprostředně studená válka s tisíci gulagy, věznicemi, tábory nucených prací, s popravenými a dokonce i se zahynulými dětmi! O tom svědčí doba stalinské diktatury realizovaná v naší zemi za vlády Klementa Gottwalda a jeho nástupců. Nezlehčujme tyto události a nezapomínejme na jejich oběti - ony a oni platili daň za naši svobodu, které si často nevážíme nebo ji zneužíváme. Je zde mnoho analogií s třicetiletou válkou a utrpením, které přinesla nejenom těm, kteří hynuli na bojištích, ale především to byl pak hlad a epidemie, které vylidnily především náš středoevropský prostor.

Můžeme se jen z dálky věků solidarizovat s těmi, kteří vztyčili mariánský sloup jako poděkování za mír a záchranu města. Víme, že na jeho obraně se prakticky spojili obyvatelé celé Prahy a můžeme s jistou nadsázkou říci: bez ohledu na konfesi či národnost. Nebyla to však v prvé řadě oslava triumfu ale úlevy, možnosti žít v míru. Nejlépe vystihuje tuto situaci děkan svatovítské kapituly Tomáš Pešina z Čechorodu, který je známý svým výrokem o dostavbě katedrály.