Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, tento leden připomněl výročí 45 let od tragické smrti Jana Palacha. Smrt mladého člověka je vždycky tragická, ať jde o neštěstí, nebo vlastní rozhodnutí.

Kromě historické připomínky nám tato událost ovšem přinesla i obnovení diskuze o tom, čím Palachova smrt vlastně byla. Názory se různí. Jedni říkají, že jde o nedovolenou sebevraždu, protože když si člověk život nedal, nemá si ho sám brát. Jiní mluví naopak o oběti nebo sebeoběti. Tu my, věřící, známe z Bible, z druhé knihy Makabejské.

Jsem přesvědčen, že u Jana Palacha nešlo o sebezničení vyvolané slabostí, ztrátou smyslu života, obavami, ale o oběť na povzbuzení národa k vědomí toho, že se nemáme sklonit ani v dobách zlých. Nešlo o žádnou výzvu k následování, jak tehdy řekl básník Jaroslav Seifert, protože v takovém případě bychom se museli upálit všichni, ale o to, abychom uposlechli výzvy této oběti k morálně čistému životu.