Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, v pondělí budeme svědky svěcení tří nových zvonů naší katedrály svatého Víta, Vojtěcha a Václava. Tyto zvony zaujmou uprázdněná místa po svých předchůdcích, kteří se stali obětí první světové války. Je to krásná symbolika – za válečných časů se zvony rozlévají na děla, zatímco v časech míru můžeme nové zvony instalovat na věže kostelů. Spočítám-li nově ulité zvony v celé naší vlasti po 17. listopadu 1989, jejich počet cosi vypovídá o prosperující společnosti, která má vztah i k duchovnímu rozměru života. 

Zvuk zvonu je charakteristickým hudebním artefaktem křesťanství. Plnil však nejen náboženskou funkci, ale i sekulární. Svolával nejen k bohoslužbě, vítal nově narozené a loučil se se zemřelými, ale varoval i před nepřítelem, ohněm, povodní, nebo rozháněl bouřné mraky. Vítal panovníka při nástupu do úřadu a jeho návštěvách v jednotlivých městech a obcích. Zvláštní intenzity nabyl jeho hlas za tureckých válek, kdy třikrát denně svolával věřící k modlitbě – ráno, v poledne a večer. Byly i doby, kdy se zvony na protest odmlčely. 

Je pravdou, že ne vždy je dnes hlas zvonu považován za něco žádoucího. Tu a tam se setkáme s protesty, že zvon ruší v nedělní ráno pokojný spánek nevěřících spoluobčanů. Většinou však zvonění lidé vnímají jako cosi poetického, co k naší zemi patří.