Již delší dobu se v parlamentu i sdělovacích prostředcích rozvláčně probírají problémy s obědy pro děti ve školách i to, jaké řešení je spravedlivé a jaké ne a jak dlouho bude trvat, než se na tom naši „zodpovědní zákonodárci“ usnesou. Zhruba deset procent dětí je vyřazováno z kolektivu tím, že jim rodiče nemohou nebo (v případě asociálních živlů) nechtějí obědy ve školách platit. Stejně jako na vzdělání by všechny děti měly mít právo na kvalitní bezplatné stravování ve školách bez ohledu na finanční situaci rodičů. Námitky, že u dětí z dobře situovaných rodin by to bylo ve vztahu k chudým dětem nespravedlivé, postrádají logiku. Výuku  matematiky, češtiny a jiných předmětů mají všechny děti hrazenou  státem.

Jinou otázkou je, jak se na nákladech mají nepřímo podílet rodiče dětí. To by se právě mělo řešit formou progresivního zdanění vysokých příjmů a selektivního zdanění bezdětných občanů, o jehož prosazení se dnes již  krachující ČSSD ani nepokusila. Ve svém věku (81) si dovolím připomenout jednu epizodu ze života za minulého režimu. Když jsem počátkem šedesátých let minulého století  jako tehdy již vnímaný jako „starý mládenec“ (27 let) zjistil, že má výplata je najednou poněkud nižší, můj šéf mne s úsměvem upozornil: „Teď už holt platíš tu staromládeneckou daň ve prospěch svých zodpovědnějších spoluobčanů, kteří již zplodili a vychovávají pro naši společnost děti, které budou jednou pracovat, abys i ty měl ve stáří z čeho brát penzi.“