Stejně jako na skutečnost, že velkým problémem, který musely po 2. světové válce, ve 2. polovině 50. let řešit vlády v Německu, Francii a v Beneluxu byl značný nedostatek nekvalifikované pracovní síly. V první vlně přicházeli do těchto průmyslových států dělníci z jihu Evropy, Itálie a Španělska, v rámci přetrvávajícího nedostatku však byly tyto země záhy donuceny přijímat další nekvalifikované a později i kvalifikované pracovní síly z celého světa. Ostatně koncem 60. a začátkem 70. let jsme řešily stejný problém i bývalá NDR a my. Na rozdíl od západních sousedů jsme však migranty ze spřátelených zemí přijímali pouze na omezenou dobu, nezbytnou hlavně na jejich zaučení, případně vyškolení.

Přes počáteční přísná pravidla západoevropských zemí pro příjem pracovníků ze zahraničí, začal v 80. letech 20. století tok migrantů nabývat na síle a odpovědné orgány v jednotlivých zemích EU začaly mít problémy se zpožďováním rozhodovacích procedur.

Už tehdy řada ekonomických migrantů žádala o mezinárodní ochranu a tehdejší členské státy EU proto 14. 6. 1985 přijaly Úmluvu o provedení schengenské dohody. Ta se ovšem týkala pouze menší části států evropského společenství, a proto vznikla Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém ze států Evropského společenství. Ta byla podepsána 15. 6. 1990 v Dublinu (proto jak tato, tak navazující dohody se nazývají dublinská konvence).  Úmluva vstoupila v platnost 1. 9. 1997 ve 12 zemích EU a zahrnovala i Norsko a Island. Další 3 státy, které vstoupily do EU v roce 1995, podepsaly zvláštní protokol o přistoupení k této konvenci do konce ledna 1998.

Trochu překvapující na pozadí této události je fakt, že pro státy střední a východní Evropy, které v letech 1992 a 1993 nebyly účastníky této konvence, při pozdějších jednáních, která vyvrcholila 1. 5. 2004 vstupem 10 zemí do EU, či o 2 roky později (Bulharsko, Rumunsko), tato konvence nikdy nebyla předmětem významného vyjednávání.