Nemůže být signifikantnějšího srovnání, o kolik se zúžil prostor pro to, co ještě nedávno bylo považováno za legitimní politické nástroje a rozhodnutí, a co dnes vnímá policie a státní zastupitelství coby trestní jednání. Pokud bychom se chtěli vrátit k pomyslnému bodu nula, lze za něj považovat kauzu poslance Víta Bárty. Obvinění z korupce, které mělo spočívat v tom, že půjčil peníze svým poslaneckým ovečkám, vypadalo od počátku jako nesmyslné. Nakonec jej zachránilo jenom to, že celá transakce se odehrála na půdě sněmovny, takže se na ni vztahovala imunita. Obvinění bývalých ministrů – Vlasty Parkanové a Tomáše Julínka – jsou o to absurdnější, že se policie ani nenamáhá tvrdit, že v jejich případech šlo o korupci. Stačilo jí, že na základě jakýchsi hausnumer prohlásila, že dotyční způsobili státu škodu.

 

Neméně problematické je ale i současné obvinění z korupce u tří bývalých poslanců ODS. Z hlediska fungování politických mechanismů a jejich nezávislosti na přezkumu represivními orgány jde přitom o zcela zásadní věc. Personální rošády za účelem prosazení veřejně deklarovaných politických cílů jsou výsostně autonomní politická rozhodnutí, do nichž „orgánové“ nemají právo zasahovat. V logice věci by mohla mít příště za korupci vnímána i jakákoli vládní koalice. I v tomto případě jde o obchod a mocenské posty.  Zobchodování míst v parlamentu za místa ve státní správě, aniž by přitom docházelo k malverzaci veřejných prostředků, to je hájemství politiky jako svébytné lidské činnosti. I když se podobné kšefty nemusí mnoha lidem líbit, jde o věc vkusu a morálky, rozhodně ne o objekt zájmu represivních složek státu.

Dušan Šrámek

Novinář. Spolupracuje s týdeníkem Reflex.