Jakmile OSN v roce 2003 zrušila protilibyjské sankce, vrhl se libyjský vůdce Muammar Kaddáfí na vylepšování vztahů s Evropou. Věděl, že jeho nejdůležitějšími hracími kartami jsou ropa a migrace. Věděl, že Francie hledá nový trh pro svůj zbrojní průmysl, a věděl, že Itálie, z hlediska Libye geograficky nejbližší „Evropa“, se pro změnu nejvíc zajímá o omezení migrace.

V srpnu 2007 Francie oznámila uzavření dohody o zbrojních dodávkách Libyi v hodnotě 405 milionů dolarů; byla to vůbec první taková dohoda se západním státem od zrušení sankcí. A měsíc předtím si francouzský prezident Nicolas Sarkozy užil píárové slávy, když zajistil propuštění pěti bulharských zdravotních sester a jednoho palestinského lékaře z libyjského vězení.

V srpnu 2008 Kaddáfí podepsal dohodu „o přátelství“ s tehdejším italským premiérem Silviem Berlusconim, v jejímž rámci se zavázal zpřísnit bezpečnostní opatření a zahájit společné námořní hlídkování s cílem omezit příliv „ilegálních migrantů“ do Evropy. Výměnou za to se Itálie zavázala, že Libyi vyplatí pět miliard dolarů coby kompenzaci za koloniální zločiny, které spáchala během dekád své nadvlády nad Libyí.

Kaddáfí svou část dohody dodržel. Podle údajů Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky tehdy počet migrantů překračujících Středozemní moře z Libye do Evropy klesl z asi 40 tisíc v roce 2008 na necelých pět tisíc o dva roky později. S pádem Kaddáfího režimu v roce 2011 nicméně migrační trasa znovu ožila a v roce 2016 už počty migrantů mířících přes Libyi do Itálie vyrostly na 170 tisíc. To už se ale ve zničené Libyi usadily různé extremistické skupiny, které obzvláště Francie -- s rostoucím počtem teroristických útoků na svém území -- považuje za stále větší teroristickou hrozbu.

Na vzniklou situaci reaguje Evropa po staru – a uzavírá dohody s libyjským vedením.