Jakmile OSN v roce 2003 zrušila protilibyjské sankce, vrhl se libyjský vůdce Muammar Kaddáfí na vylepšování vztahů s Evropou. Věděl, že jeho nejdůležitějšími hracími kartami jsou ropa a migrace. Věděl, že Francie hledá nový trh pro svůj zbrojní průmysl, a věděl, že Itálie, z hlediska Libye geograficky nejbližší „Evropa“, se pro změnu nejvíc zajímá o omezení migrace.
V srpnu 2007 Francie oznámila uzavření dohody o zbrojních dodávkách Libyi v hodnotě 405 milionů dolarů; byla to vůbec první taková dohoda se západním státem od zrušení sankcí. A měsíc předtím si francouzský prezident Nicolas Sarkozy užil píárové slávy, když zajistil propuštění pěti bulharských zdravotních sester a jednoho palestinského lékaře z libyjského vězení.
V srpnu 2008 Kaddáfí podepsal dohodu „o přátelství“ s tehdejším italským premiérem Silviem Berlusconim, v jejímž rámci se zavázal zpřísnit bezpečnostní opatření a zahájit společné námořní hlídkování s cílem omezit příliv „ilegálních migrantů“ do Evropy. Výměnou za to se Itálie zavázala, že Libyi vyplatí pět miliard dolarů coby kompenzaci za koloniální zločiny, které spáchala během dekád své nadvlády nad Libyí.
Kaddáfí svou část dohody dodržel. Podle údajů Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky tehdy počet migrantů překračujících Středozemní moře z Libye do Evropy klesl z asi 40 tisíc v roce 2008 na necelých pět tisíc o dva roky později. S pádem Kaddáfího režimu v roce 2011 nicméně migrační trasa znovu ožila a v roce 2016 už počty migrantů mířících přes Libyi do Itálie vyrostly na 170 tisíc. To už se ale ve zničené Libyi usadily různé extremistické skupiny, které obzvláště Francie -- s rostoucím počtem teroristických útoků na svém území -- považuje za stále větší teroristickou hrozbu.
Na vzniklou situaci reaguje Evropa po staru – a uzavírá dohody s libyjským vedením.
Evropské neshody v Libyi
Ve snaze dojednat s Libyí další migrační dohodu italský premiér Paolo Gentiloni minulý měsíc pozval do Říma Fajíze Sarrádže, šéfa vlády Národní dohody, která sídlí v Tripolisu a má podporu OSN. Dokázal ho přesvědčit, aby souhlasil s italským námořnictvem, které by přívalu migrantů bránilo už v libyjských výsostných vodách.
Italský parlament sice dohodu schválil, ale Sarrádž přijetí italského návrhu doma s nikým nekonzultoval, a tak se po návratu stal terčem hlasité kritiky coby zaprodanec, který „ohrožuje libyjskou svrchovanost“. Bránil se tvrzením, že žádnou novou dohodu s Itálií fakticky nepodepsal, neboť prý jen souhlasil s reaktivací částí „přátelské“ smlouvy z roku 2008, která rovněž počítala se společným hlídkováním v libyjských vodách. K vlně kritiků se ale přidal i vojenský vůdce Chalífa Haftár, velitel samozvané Libyjské národní armády. Po oznámení dohody pohrozil, že bude italské lodě v libyjských výsostných vodách bombardovat.
Jen pár dní před Sarrádžovou cestou do Říma se ti dva přitom setkali v Paříži pod patronátem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Formálně se shodli na desetibodovém plánu, který mluví o ochotě uzavřít příměří a vypsat všeobecné volby. A tím rozzlobili Itálii. Zatímco Francie s Itálií unisono vedli vojenskou kampaň proti Kaddáfímu v roce 2011, dnes se v otázce Libye ostře rozcházejí, což zničenou zemi jen dále destabilizuje. Řím stojí pevně za Sarrádžem, v naději, že právě on může pomoci s řešením migrační krize. Paříž upřednostňuje Haftára, jehož armádu považuje za efektivní nástroj v boji proti terorismu. A čím více se budou obě země v libyjské otázce rozcházet, tím hůř se bude Evropská unie jako taková dobírat ke skutečným řešením současné krize.
Migranty „na skládku“
Když Kaddáfí v roce 2009 přijel do Říma, aby tam oslavil podpis „přátelské dohody“, tehdejší ředitel Human Rights Watch pro otázky migrace Bill Frelick poznamenal, že smlouva „namísto čehokoli přátelského připomíná spíš špinavý handl, který Itálii umožní vyhodit migranty a žadatele o azyl do Libye jako na smetiště, a vyhnout se tak svým závazkům“. Dnes, o osm let později, se Itálie a zbytek EU dál snaží vyhodit svůj mezinárodní problém na libyjskou skládku.
EU by ráda dočasně vracela migranty do středisek a táborů v Libyi, odkud by se prý vyřizovaly jejich azylové žádosti. Není žádným tajemstvím, že drtivá většina migrantů azyl v Evropě nedostane, a tak se jejich dočasný pobyt v Libyi promění v pobyt trvalý.
V důsledku pokračující války je Libye rozdělená, nestabilní země bez silné ústřední vlády. Některé západní státy této situace využívají k tvrzení, že současná migrační krize je součástí vnitřního konfliktu a požadují po Libyi, aby převzala zodpovědnost za tisíce migrantů, kteří podnikli nebezpečnou plavbu přes Středozemní moře, aniž by ve finále dosáhli na povolení pobytu v Evropě. Někteří zacházejí až tak daleko, že navrhují, aby Libye – třetí největší stát Afriky s největšími zásobami přírodních zdrojů a relativně malým počtem obyvatel (šest milionů) – trvale přijala miliony chudobou stíhaných subsaharských Afričanů, kteří chtějí emigrovat ze svých domovů. Jak například vybídl loni maďarský premiér Victor Orbán, v Libyi by mělo vyrůst „obří uprchlické město“.
Tato strategie by Libyi fakticky proměnila v nárazníkovou zónu „chránící“ Evropu před migranty ze subsaharské Afriky. A každá taková politika by v případě, že bude skutečně realizována, podkopala budoucnost Libye a v žádném případě by nebyla s to zaručit bezpečné a přijatelné životní podmínky pro miliony migrantů. Trvalé přesídlení milionů subsaharských migrantů by dramaticky proměnilo demografickou situaci v zemi a s největší pravděpodobností by vedlo k dramatickým sociálním a ekonomickým otřesům. Následná nestabilita, chudoba a násilí v Libyi by, samozřejmě, nutilo další a další zoufalé lidi k plavbě přes Středozemní moře.
A tak „řešení“ migračního problému, které si EU aktuálně představuje, ve skutečnosti žádným řešením není. Pokud se ho ale bude EU snažit dál prosazovat a dále prohlubovat destabilizaci libyjské politiky, v konečném výsledku bude situace i pro Evropu mnohem horší, než je tomu dnes.
Autor je libyjský akademik a politik, stoupenec muslimskobratrské vlády v Tripolisu.
Převzato z portálu Al Džaríra.
Publikováno v aktuálním tištěném čísle Literárek.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
