Krach nedávného pochodu homosexualistické politické lobby (Gay Pride) v Kyjevě odhalil mnohem více, než jeho organizátoři zamýšleli. To, co mělo být jako všude jinde už jen „nudným“ povinným holdem euroamerickému „pokroku“, se stalo nechtěným odhalením podstaty věci. V ulicích města se srazily dva konstitutivní proudy: Západní homosexualismus a kyjevský nacismus.

Humanitární bomby

Pochod napadli příslušníci Pravého sektoru. Pokud válčí proti „separatistům“ na východě země, jsou to pro Západ téměř „Hoši od bobří řeky“. Takoví trochu divočejší skauti. Nacistické znaky či hajlování, za něž by šel našinec okamžitě do vězení, jsou v tomto případě „místní folklór“.  

Kdyby se něco podobného stalo u nás při již pravidelných Prague Pride, už by nám nad hlavami svištěly „humanitární“ bomby  a americký velvyslanec pan Schapiro by byl odvolán na konzultace do Washingtonu. Jenže ten rozdíl je patrný: My už jsme dobyté území. O Ukrajinu se ale stále ještě bojuje. A tohle je vážnější komplikace, než se na první pohled může zdát.

Záhada

Celý problém  „vysvětlil“ jeden náš deník: „Proti pochodu se tvrdě postavil ultrapravicový Pravý sektor, podle médií právě jeho členové útočili. Přestože ukrajinští politici zdůrazňují rovnost práv sexuálních menšin, místní společnost je homofobní, k čemuž přispívá i církev.“

Helemese, helemese, tak ten pokrokový, západní demokracii oddaný lid, který svrhl proruskou (demokraticky zvolenou) diktaturu, je „homofobní“. A dokonce jej k tomu navádí místní církev, která dosud rovněž podporovala pučisty a žehnala jejich zbraním vraždícím na východě země v občanské válce. To jsou nám věci! Jak se v tom vyznat?