Ti, kteří ještě neztratili ze zřetele základní lidské hodnoty, chtějí pro své děti a pro děti vůbec jistě jen to nejlepší - nikoli jen po materiální stránce. Co by to nejlepší mělo být, o tom se ovšem dnes dozvídáme pouze málo. Vyplatí se nad tím zamyslet, spíše než mávnout rukou nad „divnou generací“, která se narodila s prsty na počítačové klávesnici. Současné děti jsou totiž možná zvláštní (a čím dál zvláštnější), ale v základních "potřebách" jsou samozřejmě úplně stejné, jako za časů našich babiček. Žádný společenský hit to ovšem není. Je to téma, které se stává většinově zajímavé pouze v okamžicích, kdy nám norské (ale stejně tak české, jen to není zatím tak vidět) úřady "legálně" kradou naše děti.

Řád versus (malí i velcí) neřádi

Moderní doba velí potomka především „respektovat“, „rozvíjet jeho individualitu“ a dbát na jeho „práva“. Apoštolové takzvané permisivní výchovy pak ovšem současně nechápavě kroutí hlavou, když vidí nevychované klacky, terorizující celou školu, zvolna vyrůstající v dospělé s poruchami osobnosti (a závislé na všech možných návykových látkách, především těch na předpis), nebo naopak skleníkové květinky, které si z dětství odnesou hlavně to, že se mají bát celého světa. Všichni se pak navzájem diví: co se to s těmi našimi roztomilými dětičkami stalo? Vždyť jsme jim dali tolik svobody...

Mašinerie výchovného "mainstreamu" současnosti se snaží rozložit poslední zbytky příčetnosti v dětských hlavách pomocí „pokrokových“ nástrojů typu sexuální výchovy (náborové kampaně pro mladé prostituty), případně „práv dítěte“ (na vše, včetně sebevraždy). Mašinerii totiž ohromně vyhovuje, když děti nikdy nedospějí. Vyrůstají kolem nás armády infantilních dospělců, jak zní odborný termín pro chorobné "uvěznění" v dětství. Lidí bez základního pořádku a řádu v sobě. A tudíž snadno ovladatelných.

To není staromilské lkaní nad naší domácí realitou. Naopak. Výchova k trvalé infantilitě je jednou z vymožeností, které k nám po pádu železné opony importoval báječný pokrokový a vyspělý Západ. A mnozí si to uvědomují i tam - jen nejsou v mainstreamovém hluku slyšet. O tom, že si někdo, kdo „utrpěl“ tradiční výchovu, vlastně život daleko lépe užije (a to nejen v dětství), vypovídá i následující text americké novinářky a odbornice na vzdělání Joy Pullmannové.

Joy Pullmann: Jen ať hysterici křičí, že měli zlé rodiče!

Jen ať si všichni klidně oslavují a podporují nedospělost. Jsem ráda, že mí rodiče to nedělali. Internetový server Buzzfeed shání do houfu mladé lidi, kteří měli přísné, konzervativní či takzvaně „fundamentalistické“ rodiče, aby společně tlachali o tom, jak příšerné bylo vyrůstat pod kuratelou dvou osob s pevnou rukou. Myslím si, že by nejspíš  (pozorováním jiných lidí) asi takoví „experti“ nikdy nepřišli na jednu zaručenou pravdu: že totiž jediná horší věc, jaká se člověku může přihodit, než mít přísné rodiče, je nemít přísné rodiče. Dám vám pět důvodů, proč taková „nepříjemná pravda“ vážně platí...