O sudetoněmeckých antifašistech se sice mluví dobře, ale i jedna z nejvýraznějších osobností v tradici sudetoněmeckého antifašismu, rodák z Jablonného v Podještědí Kurt Nelhiebel, je v Česku persona incognita.
V severoněmeckých Brémách si naopak nedávno jeho 90. narozeniny připomínali. Jedna z oslav se konala v neorenesanční Vile Ichon v srdci Brém, mezi hlavním divadlem a domem umění, kde bylo již v roce 2014 celoživotní dílo tohoto novináře a historicko-politického spisovatele vyznamenáno Cenou kultury a míru. Tentokrát se vedle učených přednášek o jeho díle jako ojedinělého kronikáře poválečného Německa hodně mluvilo i o jeho příspěvku k poválečným tradicím německého antifašismu. Představena byla také jeho kniha Proti proudu, kterou u této příležitosti vydalo nakladatelství PapyRossa v Kolíně nad Rýnem jako pozoruhodnou kombinaci osobních vzpomínek a autorových článků z dějin Spolkové republiky. Berlínský deník taz naopak připomenul politické těžkosti, na které někdejší dlouholetý šéf zpravodajské redakce v rozhlasové stanici Radio Bremen narážel.
V Česku je Kurt Nelhiebel neznámý v neposlední řadě asi proto, že se sudetoněmecké organizace jeho zásluhami nehonosí. V Německu si jeho výročí připomínali především ctitelé tradic antifašismu, kteří si váží jeho zásluh o postupný přerod poválečného Německa v demokratickou republiku. O jeho vazbách s Českem se v tomto prostředí moc neví. Jako syn německé antifašistické rodiny se s otcem v roce 1946 vystěhoval, zatímco maminka, sestra a babička v Československu zůstaly. Tehdy osmnáctiletý chlapec nesl loučení těžce, jak vyplývá z jeho deníků. S obdivuhodnou jasností mysli si však již tehdy uvědomoval, že šlo o rozloučení navždy; krátce před odchodem v létě 1946 si totiž poznamenal: „Při té strašné myšlence, že musím navždy opustit domov, se mi derou slzy do očí. Kdyby mě sem ještě někdy měly cesty přivést zpět, byl bych zde jen na návštěvě, doma zde již nikdy nebudu.“ Proto nepatřil k přívržencům sudetoněmeckých organizací, dožadujících se tzv. práva na domov a náprav údajného bezpráví odsunu. Nelhiebel se zaměřil na odhalování příčin zkáz, které postihly Evropu následkem druhé světové války, a k nim v jeho očích patřil i odsun. Ale proslavil se i jako ochránce antifašistických tradic a odkazu všech Evropanů, kteří se nacismu stavěli v cestu.
Jako jeden z prvních německých publicistů v 21 reportážích systematicky dokumentoval frankfurtské procesy z let 1963–1965 s obžalovanými osvětimskými zločinci. Neúnavně pranýřoval působení někdejších nacistů v poválečném státním, politickém a společenském životě a zasloužil se o podporu antifašistických osobností, jako byl dnes ctěný, ale v poválečné době často kritizovaný prokurátor Fritz Bauer (1903–1968). Kurt Nelhiebel pravidelně komentoval zákonodárnou činnost spolkového sněmu i zahraničněpolitické rozhodování spolkových vlád, ale jako jeden z mála zaměřoval pozornost na to, jak se v obou oblastech projevuje mentální kontinuita s nacistickým režimem. Proto patřil i k prvním výrazným kritikům politiky Spolkové republiky, která odmítala uznat hranice s Polskem a požadovat revizi postupimských rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.
Kurt Nelhiebel rád připomíná výrok filozofa Theodora Adorna: „Neobávám se návratu fašistů v masce fašistů, ale bojím se návratu fašistů v maskách demokratů.“ I proto se stal neúprosným kritikem sudetoněmeckého landsmanšaftu, který do hávu mlčení dodnes zahaluje nacistické kořeny svých zakladatelů a tradic. O těchto kontinuitách uveřejnil Nelhiebel již v roce 1962 knihu s titulem Henleinové včera a dnes, ale sudetoněmecké tematice se věnoval jen sporadicky. Až v prvním desetiletí našeho století se angažoval jako kritik pokusů o nátlak vůči Česku ohledně tzv. zrušení Benešových dekretů. Tehdy se též výrazně projevil i jako kritik plánů na zřízení německého národního muzea tzv. vyhnání Němců z východní Evropy nikoli podle věcných informací, nýbrž tradovaných propagandistických sloganů. Muzeum má být po dlouhých sporech příští rok otevřeno, aniž by bylo dodnes známo, co se tam návštěvníci dozvědí. Kurt Nelhiebel se neúspěchy ale nikdy odradit nedá. Věří ve smysl nezištného každodenního snažení a poválečné německé dějiny dávají přesvědčivé důkazy, že se antifašistické tradice sice nikdy v mediálním mainstreamu neprosadily, ale že byl jejich přínos přesto velký.
Při oslavě svého nedávného jubilea se doslechl o sporech kolem bust Julia Fučíka a někdejšího rakouského císaře Františka Josefa I. v panteonu pražského Národního muzea. Obrátil se proto na českého ministra kultury Daniela Hermana, jemuž 21. srpna 2017 zaslal následující dopis:
Jak bude Daniel Herman na tento dopis reagovat, zatím nevíme, ale vzhledem k jeho výraznému zájmu o sudetoněmecké organizace lze jen doufat, že se s nimi nebude radit. Zásadní otázkou však je, jak současný český ministr kultury chápe pojem antifašismus. Kurt Nelhiebel si je plně vědom potíží, které s těmito tradicemi mají Češi i Němci: „Sotva které jiné slovo naráží na tolik neznalosti a vzbuzuje tolik emocionálně nabitých reakcí jako pojem antifašismus. Jedni ho mají za komunistickou metaforu k zastírání stranickopolitických cílů, jiní za zastaralý pojem, který se nehodí k popisům současných poměrů. Naivkové v autonomních levicových prostředích se jím ohánějí jako prázdnými láhvemi od piva, které házejí při demonstracích na hlavy policistů. Již jen málokdo vnímá antifašismus jako duchovní a politický postoj, který svého času spojoval lidi nejrůznějšího původu v boji proti fašismu.“
Autorka článku je česká historička žijící v Německu.
Německou verzi čtěte ZDE.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
