Jak se stane ze syna herců univerzitní profesor? Nelákala vás nikdy herecká kariéra?
Víte, že se mě na tuto otázku hodně ptají a já ji nemám vůbec rád. Více než divadlo mě formovala rodina, zejména rodiče a babička, kteří se mě příliš nesnažili přivést k divadlu. Spíše podporovali mé zájmy – a to nebylo herectví, ale dějiny. Herecká kariéra mě skutečně nikdy nelákala.
Co vás přivedlo k tématu dějin šlechty v rakouské monarchii?
Byl to určitě můj zájem o historii, který mě provází už od základní školy. A pak romantika. Už jako šestnáctiletý jsem začal provázet na Českém Šternberku a později na Karlštejně, Bouzově a Červené Lhotě. Fascinoval mě život ve středověku a zejména hradní architektura, ale paradoxně se dnes věnuji dějinám šlechty novějšího období.
Který ze šlechtických rodů byl u nás v novodobých dějinách nejmocnější?
Pokud novodobými dějinami myslíme 19. a počátek 20. století, tak to byli jednoznačně Schwarzenbergové a Lichtenštejnové, jejichž majetková základna neměla v českých zemích ani jinde v monarchii konkurenci. Lichtenštejnům se navíc již v 18. století podařilo vytvořit vlastní samostatné knížectví, které existuje dodnes. To je v dějinách evropské aristokracie naprostá rarita.
Věnujete se rovněž tématu židovské šlechty. Kdo byl prvním židovským šlechticem v rakouské monarchii?
V období osvícenství se na židy začalo více pohlížet z hlediska jejich využitelnosti pro stát. Nešlo tedy jen o příjem z tzv. židovské daně, ale o jejich větší zapojení do podnikatelských aktivit. Během sedmileté války státu chyběly peníze a ekonomika byla v mnoha ohledech nefunkční. Jeden z kroků, který napomohl k ozdravení státní kasy, představovala reforma tabákového monopolu, který si ve druhé polovině 18. století pronajalo konsorcium židovských obchodníků. Za Josefa II. došlo k jeho převodu do rukou státu, přičemž významnou roli sehrál jeden z členů konsorcia Israel Hönig, jehož rodina pocházela ze západočeské Chodové Plané. Byl za to odměněn titulem vládního rady a roku 1789 byl jako první nepokřtěný žid povýšen do šlechtického stavu. Jeho potomci žili v Rakousku ještě ve 20. století.
Proč bohatí židé toužili, aby byli povýšeni do šlechtického stavu? K čemu jim šlechtický titul byl vlastně dobrý?
Důležitý přelom představuje rok 1848. Po tomto datu byl šlechtický titul vnějším symbolem společenského postavení a jeho udělení představovalo mimořádné vyznamenání, ale skutečné výhody nebyly prakticky žádné. Ovšem před rokem 1848 byla situace jiná. Držba šlechtického titulu znamenala díky rozdělení společnosti na stavy nespornou příslušnost k vládnoucí elitě a přinášela možnost získat významné úřady a zasedat na sněmech – byť taková možnost zůstala židovským šlechticům kvůli jejich víře odepřena. V případě židů byla nobilitace důležitá v jiném ohledu. Šlechtický titul pro ně byl totiž dostupnější než udělení městských práv, o která část z nich usilovala. O nobilitaci rozhodoval panovník, pro kterého byla v této době již loajalita a zásluhy o stát důležitější než víra, zatímco udělení měšťanství bylo vázáno na souhlas městských rad, které byly ve většině případů mimořádně konzervativní a protižidovsky zaměřené. Díky šlechtickému titulu židé získali právo svobodného pohybu, mohli se usazovat mimo ghetta a kupovat nemovitosti, což byly výsady, které většině této společenské skupiny zůstaly až do revoluce roku 1848 odepřeny. Malý příklad: když žid přišel na úřad žádat o povolení založit třeba manufakturu, tak se s ním jednalo jako s obyčejným židem. Když však přišel židovský šlechtic, jednalo se s ním jako se šlechticem a měl mnohem větší šanci koncesi získat.
Kolik židovských rodin bylo v rakouské monarchii od konce 18. století povýšeno do šlechtického stavu?
Podle mého výzkumu jich bylo v letech 1789 až 1918 v západní části rakouské monarchie, tedy mimo Uhry, nobilitováno 232, někteří ovšem vícekrát – například Rothschildové nejprve získali šlechtický stav a později baronát. Pokud bychom ale do tohoto celku chtěli započítat i konvertity, nikoli jen členy židovských obcí, bylo by číslo několikanásobně vyšší.
Významný milník představuje rok 1848, kdy židé získali, až na drobné výjimky, stejná práva jako ostatní obyvatelé říše. Před tímto datem bylo šlechtictví uděleno 32 osobám, zbylé dvě stovky získaly titul až po revoluci za nového režimu. Ve starší, tzv. předbřeznové éře byla také skupina židovských šlechticů pozoruhodně profesně kompaktní: šlo výlučně o finančníky, bankéře a továrníky. Velká část z nich přispěla k pozdvižení průmyslu v rakouské monarchii. Napadají mě například Hoffmannové z Hoffmannstahlu, kteří byli roku 1835 povýšeni do šlechtického stavu za své zásluhy o rozvoj hedvábnictví, ale také za velkorysou humanitární činnost v době cholerové epidemie. Dobročinnost vůbec hrála při nobilitacích důležitou roli. Sociální otázkou se totiž stát v této době téměř nezabýval a většina humanitárních akcí vznikla ze soukromé iniciativy. A mezi nejvýznamnější sponzory, jak bychom je dnes nazvali, patřili židé. Stát pochopitelně takové zásluhy odměňoval, a to i šlechtickými tituly.
Už tady padlo jméno Rothschildů, někdy se u nás mluví o tzv. ostravské větvi, která se v 19. století podílela na rozvoji hutnictví na Ostravsku.
Jméno Rothschild je spojeno zejména s bankovnictvím, je ale třeba zdůraznit, že měli i velké zásluhy o rozvoj průmyslu. Jako jedni z prvních rozpoznali velké možnosti železnice a stáli u zrodu celé řady železničních společností i podniků, které byly na tento byznys napojené. Investovali do hornictví a hutnictví a od poloviny 30. let 19. století kontrolovali Vítkovické železárny. Důležité bylo také to, že rakouští Rothschildové netvořili samostatnou jednotku. Byli součástí širšího rothschildovského klanu, jehož další větve měly sídla v Londýně, Paříži a Frankfurtu nad Mohanem. Jeho členové spolu velmi úzce spolupracovali a byli propojeni nejen finančně, ale především příbuzensky. Běžné byly sňatky mezi příbuznými, bratranců se sestřenicemi, strýců s neteřemi, které jsou v křesťanské společnosti neobvyklé, ale v židovském společenství jsou běžnější. To vše přispívalo k výlučnosti Rothschildů – dodržovali totiž podobnou sňatkovou politiku jako přední aristokratické rody – a také proto, aby kapitál zůstával uvnitř rodiny. To znamená, že mohli dceři dát jakékoliv věno, protože když si vzala bratrance, zůstal majetek v rodině.
Jak moc se nobilitovaní židé museli přizpůsobit tehdejší společnosti?
Pokud židé chtěli mít nějaké postavení ve společnosti, tak se jí museli nutně přizpůsobit. Akceptovali tehdejší kulturu, což ale neznamená, že by přestávali být židy. Velká část z nich se ale přesto postupně víře svých předků vzdálila natolik, že se přestala účastnit náboženského života a později dokonce ze židovské obce vystoupila. Důležitou roli přitom hrály i sňatky. Rakouské zákony totiž manželství osob rozdílné víry neumožňovaly.
Je také důležité si uvědomit, že židovská společnost byla velmi silně stratifikovaná. Podle jedné staré anekdoty se měl první baron Salomon Mayer Rothschild setkat s knížetem Schwarzenbergem, který byl stejně jako on milovníkem umění. Kníže zalitoval, že mu je nemůže ukázat. Rothschild se na něho podíval a řekl: „Vím, ve svém domě nepřijímáte židy.“ Schwarzenberg se usmál a odpověděl: „Vy ale také ne, milý barone.“ Schwarzenberg samozřejmě nemyslel židovskou elitu, ale obyčejné židy, jejichž život byl životu elity na hony vzdálený.
Co vedlo bohaté židy k tomu, že po roce 1848, kdy došlo k jejich zrovnoprávnění, konvertovali ke křesťanství?
Velkou roli hrála samozřejmě skutečnost, že se životní styl těchto osob prolínal s životním stylem elit monarchie. Je zajímavé, že méně časté byly konverze u opravdu bohatých židů, velkoprůmyslníků či bankéřů než u osob ze zámožných středních vrstev – lékařů, intelektuálů, právníků, úředníků či důstojníků, jejichž existence byla nerozlučně svázána se spoluprací s křesťanskou majoritou. U velkopodnikatelů to bylo ale jiné. Peníze jim přinášely tolik nezávislosti, že se nemuseli ohlížet na reakce okolí či dokonce uvažovat o konverzi.
Důležitý faktor pro odpadnutí od židovství samozřejmě představovaly i stále častější sňatky s křesťany, ale u řady jedinců také hluboké sympatie ke křesťanské víře. Nemalou roli měl navíc sílící antisemitismus, který od poslední čtvrtiny 19. století hrál důležitou roli také v politice. Exodus několika milionů východních židů z Ruska do střední Evropy totiž vedl k nebývalému nárůstu protižidovského extremismu, kdy se nerozlišovalo mezi starými asimilovanými rody a novými přistěhovalci. Hlavním problémem se přitom stalo rasové chápání celé otázky. Žádná konverze, žádný křest ani přijetí české či jiné národní identity je neuchránil před tím, aby jim bylo spíláno do „židů“. Asimilace izraelitů probíhající od vlády Josefa II. se zhroutila. U mnohých to vedlo k osobním krizím, konverzím, ba dokonce k zapírání původu.
Šlechtické tituly byly u nás zrušené jedním z prvních zákonů v prosinci roku 1918. Proč se s tímto zákonem tak spěchalo?
Od národního obrození existovala mezi šlechtou a majoritní společností nepřekonatelná propast. Čeští obrozenci postavili své pojetí národa na jazyku, nikoli na sounáležitosti s územním celkem, a podmínkou příslušnosti k českému etniku se tak stala rozhodná obrana a výlučné užívání českého jazyka. A to bylo pro šlechtu nepřijatelné. Česká šlechta byla kosmopolitní, příbuzenskými vazbami provázaná s elitami jiných států, a dlouho se dokázala identifikovat jen se zemí, kde žila, a s panovnickým rodem, nikoli s jedním z mnoha národů monarchie. Když se k tomu na konci 19. století odhodlala, bylo už pozdě.
Důležitou roli v procesu vzdalování šlechty a zbytku národa pak sehrál i fakt, že Čechy a Morava byly zemí velkostatků. Jedním z důsledků husitských válek byl vznik velkých panství, která neměla ve střední Evropě obdoby. Drobná pozemková šlechta, která v jiných zemích přestavovala významný most mezi aristokracií a městy, postupně téměř vymizela. Existovala samozřejmě nižší šlechta z řad úředníků či vojáků, její charakter byl ale úplně jiný. Nešlo o osoby svázané se zemí, ve které žily, ale o zaměstnance státu, jenž jim zajišťoval existenci a vůči kterému byli loajální.
Mezníkem byl i rok 1848. Před tímto datem, v Metternichově éře, měly české národní elity i šlechta mnoho společného: podporu věd, umění, školství, ale i odpor proti vídeňskému centralismu. Po roce 1848 nebyla šlechta schopna přijmout ztrátu svého společenského postavení a národní elity zase nebyly se šlechtou ochotny spolupracovat, pokud nepřijme jejich vizi českého státu a národa. Mezi oběma skupinami tak vznikla propast, která se stále prohlubovala. Šlechta byla navíc chápána jako jeden z pilířů monarchie a nový republikánský režim byl odhodlán se s relikty starého režimu rozhodně vyrovnat. A tak se zrušilo šlechtictví, ale hlavně přišla pozemková reforma, která šlechtu připravila o značnou část jejich majetkové základny.
Často se bohužel setkávám s názory, že si lidé české šlechty neváží, obviňují ji z kolaborace s Němci, závidí jí její majetky apod.
Lidé chtějí mít ve svých elitách vzor, se kterým by se mohli ztotožnit. A to v případě aristokracie šlo jen těžko, když nebylo možné dostat se mezi ni – ani pílí, ani talentem, ba dokonce ani sňatkem. Za tuto izolaci také šlechta draze zaplatila, mimo jiné ztrátou společenské pozice a majetku po roce 1918. Velký problém ve vztazích mezi Československem a aristokracií navíc způsobila pozemková reforma. Podle oficiální rétoriky šlo o završení národní a sociální revoluce a je nepochybné, že reforma skutečně přispěla k větší stabilitě nového státu. Sporná byla náhrada vyplacená za vyvlastněné pozemky. Její majitelé, a to nejen šlechtici, totiž dostali jen zlomek tržní ceny a mnozí se s tím nikdy nesmířili. Navíc reformu provázela korupce a zákulisní jednání, což důvěru v nový systém u těchto lidí příliš nezvýšilo. Republika také nedala šlechticům prostor k seberealizaci. Do státní služby přijala jen několik z nich a mnozí, zneuznaní, z těchto i dalších důvodů postupně začali pracovat proti ní. Ovšem řada dalších byla přes tyto ústrky Československu loajální, což se jasně ukázalo za druhé světové války, kdy za svůj pročeský postoj zaplatili svými statky a někteří i životy.
Proč ale i nyní chová mnoho Čechů zášť vůči šlechtě?
Nesmíme zapomenout, jak hluboce se česká společnost během posledního století proměnila. Mimořádné majetkové rozdíly, které pro ni byly na počátku 20. století typické, vymizely. Elity – a to nejen šlechtické – byly téměř zlikvidovány nacistickým a následně komunistickým režimem. A podle toho společnost dnes vypadá. Pokud bychom uvažovali jen v ekonomické rovině, pak s výjimkou opravdu bohatých jedinců je na tom zbytek více méně stejně. Rozdíly v měsíčních příjmech nekvalifikovaných osob i odborníků evropské či světové úrovně jsou většinou jen v řádech tisíců korun. Tyto příjmy těm bohatším, ze kterých se většinou elita rekrutovala, sice umožňují získat jistý životní standard, nikoli ovšem rozvíjet aktivity, které byly pro elity typické – tedy podporovat umění, kulturu, vědu či přispívat na dobročinnost.
Restituce realizované po roce 1989 minulé křivdy napravily jen částečně, nemohly totiž odstranit morální balast, do kterého se naše společnost v komunistické éře dostala. Když několik generací obyvatelstvo přesvědčujete o tom, že šlechta zradila národ, že původní česká elita zanikla v důsledku bělohorské bitvy, že každý velký majetek byl získán v důsledku krádeže či vykořisťování porobených tříd, to musí zanechat následky. Odtud je přímá cesta k rovnítku šlechtic – kolaborant, podnikatel – vydřiduch a podobně. Vážné následky pro duši národa má navíc zažitý princip kolektivní viny a politizace jednotlivých restitučních kauz. Pravda pak většinou nehraje velkou roli. Část populace totiž dává přednost jasným řešením – bílá nebo černá, kolaborant nebo hrdina? A zapomíná přitom, že se nemluví o literárních postavách, ale o skutečných lidech.
Jan Županič (1972) je profesorem obecných a světovýc dějin. Specijalizuije se na dějiny šlechty ve střední Evropě a dějiny habsburtské říše 19. a 20. století.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
