Eva Valerie Maxová: Úřad vysokého komisaře OSN sází na kampaň „Sami jsme byli uprchlíci“

Český národ, resp. jeho postoj k imigrační krizi 2015 až ?, opravdu leží všem lidsko-právním aktivistům v žaludku. Přes různé akce nasměrované do veřejno-právní ČT, vzdělávací programy do škol, výstavu Hate Free Culture, se teď objevuje mediální kampaň „Sami jsme byli uprchlíci“, kterou spouští česká pobočka UNHCR.

Bez ohledu na to, jaká je realita ohledně nelegální řízené migrace běženců na území Evropy, obrovského byznysu pašeráckých gangů, tolerovaného EU, stojí za to si připomenout slova ředitele evropské kanceláře UNHCR, Cochetela z podzimu 2015, kdy důrazně apeloval vůči naší zemi:

„Uprchlíci utíkají z obav o svůj život a hledají soucit i ochranu přiznanou jim mezinárodním právem… V okamžiku kdy miliony lidí čelí jedné z nejhorších migračních krizí poslední doby, voláme po větší toleranci a pochopení pro situaci uprchlíků. Po stejné toleranci a solidaritě, která byla projevena vůči československým uprchlíkům utíkajícím ze země v roce 1968."

Také zdůraznil, že máme jako člen EU závazky vyplývající z mezinárodních lidsko-právních principů, tudíž je nepřípustné vykazovat známky xenofobie, islamofobie a jakékoli nesnášenlivosti. Řeči se vedou , uprchlická vlna valí a tak tu dnes, v únoru 2016, máme vyhlášení německého ministra financí W. Schäubleho: „Počty uprchlíků se musí dramaticky snížit, jinak už to nezvládneme".

Překvapivé! Copak, Němci?! Po nadšení a široce otevřené náruči Mutti Merkel najednou v německém listu Süddeutsche Zeitung, odvolávajícím se na interní dohady německého ministerstva hospodářství, čteme, že německá vláda očekává do roku 2020 nárůst migrantů mířících do Evropy až na 3,6 milionu. Zatím jich má jen samotné Německo 1,1 milionu.

Pěkná vize, během čtyř let tudíž bude nutno připravit půdu pro integraci běženců v dalších členských zemích EU, včetně těch, která zatím nepokrytě dávají najevo, co si o „válečném“ uprchlictví mladých mužů ze severní Afriky a zemí vyjma Sýrie myslí.

Spuštěná kampaň vysokého komisaře OSN „Sami jsme byli uprchlíci“ má zklidnit odbojné a drzé Čechy, připomenout jim jejich „uprchlickou“ minulost, snad je i dojmout a donutit je ochoty chtít konečně pochopit a říci veřejně a nahlas ono: „Uprchlíky přijímáme“.

Na čem vystavět kampaň, ovlivňující názor na imigranty u české veřejnosti v roce 2016? Tvůrci sázejí na minutový televizní spot, který rekonstruuje útěk Josefa Hlavatého. Přiznám se, o tomhle odvážném muži, který prchal na rogalu z komunistického Československa, slyším poprvé. Nechávám se poučit.

Konstruktér Hlavatý odstartoval v létě 7. července 1988 na motorovém rogalu, přičemž měl na zádech přivázaného svého tříletého syna. Cílem bylo přeletět železnou oponu a dosednout v Rakousku. Což se nakonec podařilo.

Na vrub UNHCR se nabízí zvědavý dotaz. „Proč je spot natočen v ponuré zimní krajině, když rogalista Hlavatý emigroval v červenci? Má snad jít o cílenou manipulaci s city diváků? Něco ve smyslu: i ti chudáci utíkají v zimě jako Hlavatý.

Kampaň se rozjede v dostupných médiích, přiblíží nám i příběh Rudolfa Krejčího, kterého otec propašoval za hranice v rakvi zahrabané ve vagonu plném uhlí a útěk Roberta Ospalda, který od nás utekl po drátech vysokého napětí. Z podobných příběhů lidí, kteří utíkali před komunistickým režimem a nesvobodou a riskovali život, myslím zamrazí každého z nás. Opevnění hranic bylo velmi rafinované.

V knize Vojtěcha Jeřábka: Českoslovenští uprchlíci ve studené válce (2005) se dočteme, že naše země odhadem v letech 1968 – 1989 opustilo 250 – 350 tisíc občanů, ministerstvo vnitra uvádělo podhodnocená, leč oficiální čísla kolem 146 tisíc osob.

Zajímavé je zjištění výzkumu Oty Ulče „Profil a motivace československých emigrantů v osmdesátých letech našeho století“, kde se dotazoval 150 respondentů, emigrantů z let 1983 – 1984 dvou let z tzv. druhé uprchlické vlny. Pro informaci 41% z nich se narodilo v 50. letech, šlo většinou o lidi mezi 20 – 35 lety. Zjištění úrovně vzdělanosti bylo následující – základní vzdělání mělo 10,8%, SŠ – 43,3%, VŠ – 31,6% a studujících bylo 14,1%.

Československo opustilo ve dvou uprchlických vlnách v letech 1948 – 1989 asi půl milionu obyvatel, jednalo se převážně o mladé vzdělané lidi, plné očekávání, lidí, kteří hledali nový rozměr své svobodné existence. Se smutkem v srdci opouštěli svou vlast a pokorně a vděčně přijímali azyl v zemích, kam jako emigranti, často s pár osobními věcmi přicházeli.

Tady si dovolím uvést slova emigrantky Olgy Marlinové, která v roce 2003 v článku „Návrat je stejně těžký jako odchod“ uvedla:

„Zaplatili jsme za svou emigraci velkou cenu. Platili jsme četnými a hlubokými ztrátami milovaných míst, kde jsme se těšívali z mateřské řeči a kultury. Platili jsme úzkostmi, depresemi, adaptačními problémy, narušenými vztahy, psychickými i fyzickými poruchami v důsledku zátěžových a traumatických situací, které s sebou odchod z vlasti a imigrace přinášejí. Procházeli jsme kulturním šokem a současně jsme se museli přizpůsobovat a učit v novém prostředí, překonávat překážky, nacházet uplatnění.“

UNHCR a Organizace na podporu uprchlíkům dnes prodává v rámci své kampaně tričko a plátěnou tašku s portrétem písničkáře Karla Kryla a nápisem „Sami jsme byli uprchlíci“. Zneužívá drze osobu exilového písničkáře za účelem propagace uprchlické vlny, která je prostoupena invazivním chováním příchozích z naprosto odlišného sociokulturního prostředí, z prostředí se silným vlivem islámu a neochotě se integrovat a přijmout daná pravidla.

Pan Karel Kryl, vnitřně velký člověk, se často zabýval srovnáním exilu a emigrace, nikdy nehovořil o tom, že by byl uprchlík. O významu slova exil hovořil takto:

„Exil je něco jiného než emigrace – a rozhodně něco jiného než krajanství. Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Pamatuju si na lidi, kteří stáli na rohu ulice a vybírali na fond Charty. Kteří jezdili po rodinách a sbírali peníze, které posílali do Československa.“(M. Čermák: Půlkacíř. Praha Academia 1993)

Nasazovat v České republice uprchlickou kampaň „Sami jsme byli uprchlíci“ s odkazem na odchody emigrantů z komunistického Československa v letech 1948 – 1989 je od vysokého komisaře OSN známkou drzosti a ignorace historických souvislostí a závažnosti důvodů pro tehdejší odchody našich mužů a žen.

Zdůvodnění, že musíme pochopit stávající „válečné“ uprchlíky, a to, že finance z prodaných triček a plátěných tašek s nápisem „Sami jsme byli uprchlíci“ pomohou v programech neziskové Organizace na pomoc uprchlíkům, u české veřejnosti nemůže obstát ani změnit její názor na převažující ekonomické běžence z Blízkého, Středního východu a severní Afriky a důvody jejich imigrace do Evropy.

A závěr?

Pravdou ale je, že jistý dopad účelová kampaň UNHCR na české občany mít bude. Uvědomí si totiž pár věcí.

Emigrant Josef Hlavatý, kterého kampaň ve spotu využívá, si ve tři hodiny ráno 7. 7. 1988 při startu svého rogala, s malým synkem přivázaných na zádech, nahlas řekl:

„Jestli umřeme, umřeme spolu.“

Tolik byl ochoten riskovat pro to, aby mohl v budoucnu žít se svou rodinou svobodně za železnou oponou.

Našim lidem, emigrantům se v letech 1948 – 1989 neodcházelo lehce, opouštěli rodnou zemi, své rodiny, přátele a netušili, jestli to vše ještě někdy uvidí.

A tak jako naší zemi všichni tito lidé citelně chyběli, stávali se brzy rovnoprávnými občany a společenským přínosem pro země, do kterých pokorně a s očekáváními přicházeli.

A to je ten zásadní důvod, proč tehdejší českoslovenští emigranti nemohou a nesmí být kýmkoli srovnáváni s agresivními ekonomickými běženci, zaplavujícími dnešní ochromenou Evropu.

převzato z blogu autorky na idnes.cz.

Vyšlo na eportal.parlamentnilisty.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.