Jeden z problémů v poskytování nejnižších výdělků v zemi spočívá i v tom, že řada zaměstnavatelů obchází základní pravidla stanovená příslušným vládním nařízením, čímž se vystavuje citelnému finančnímu postihu. Celou problematiku minimálních mezd detailně rozebírá Zdeněk Křížek, lektor vzdělávací společnosti 1. VOX a specialista na mzdovou a personální politiku.
Podle něj je především potřeba definovat si tyto dva základní pojmy:
1) Minimální mzda
Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci za práci v pracovním poměru a v právních vztazích založených dohodami o pracovní činnosti a provedení práce dle § 111 Zákoníku práce. Pro rok 2018 tato částka při obecném rozvržení pracovní doby činí 12.200 korun měsíčně, tedy 73,20 koruny za hodinu.
2) Zaručená mzda:
Zaměstnanci v pracovním poměru, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, jsou navíc chránění před poskytováním příliš nízkých mezd mzdou zaručenou. Vykonávaná práce je odstupňována podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti do osmi jednotlivých skupin, přičemž pro každou z nich je stanovena nepodkročitelná, tedy nejnižší úroveň zaručené mzdy. „Pro zaměstnavatele tedy není závazná jen mzda minimální na úrovni první skupiny prací, ale je třeba odměňovat zaměstnance na úrovni příslušných skupin mzdy, která je pro zaměstnance zaručená,“ říká Zdeněk Křížek, který působil dlouhé roky v České správě sociálního zabezpečení a na řadě odborných i vedoucích pozic.
Pro ilustraci uveďme současnou právní úpravu minimální zaručené mzdy, kdy každým rokem vláda svým Nařízením upravuje nové částky minimální zaručené mzdy. Pro rok 2018 je to Nařízení vlády 286/2017 Sb. , kdy částky pro jednotlivé skupiny prací činí:
Skupina prací: Kč za hodinu práce : Kč za měsíc :
1 73,20 12 200
2 80,80 13 500
3 89,20 14 900
4 98,50 16 400
5 108,80 18 100
6 120,10 20 000
7 132,60 22 100
8 146,40 24 400
Při zařazování zaměstnance do jednotlivých skupin prací musí zaměstnavatel především zohlednit svůj požadavek na příslušnou kvalifikaci pro danou pracovní pozici, to jest kritérium, zda pro danou práci je dostačující základní vzdělání, nebo vyučení v oboru, střední nebo vysoká škola. Určitým vodítkem je příloha k Nařízení vlády 567/2006 Sb., kde je uveden resortní seznam daných pracovních pozicí v přímé úměře na vzdělání. Dalším kritériem pro zařazení zaměstnance do příslušné skupiny prací je složitost, odpovědnost a namáhavost dané pracovní pozice. Znamená to, že zaměstnavatel je zodpovědný za řádné zařazení zaměstnance do skupin prací.
Tuto povinnost řada zaměstnavatelů však přehlíží, obchází či zkrátka nerespektuje. „Zaměstnavatelé v mnohých případech nerespektují povinnost zařadit zaměstnance do jednotlivých skupin prací a často zaměstnance odměňují jen na úrovni první skupiny prací. Často také zaměstnance odměňují částkou pod shora uvedenou minimální zaručenou mzdu. Tyto problémy se vyskytují především u obchodně provozních zaměstnanců, ve službách, stavebních firmách, bezpečnostních agenturách a podobně. Upozorňuji, že za porušení Nařízení vlády o nejnižší úrovni minimální zaručené mzdy se zaměstnavatel vystavuje vysokým pokutám,“ varuje Křížek.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
